Českomoravské pomezí

Region je spjat s například s kořeny Jednoty bratrské i životem židovského obyvatelstva. Polabská nížina patří k nejúrodnějším oblastem Čech a pramení tu a širokým obloukem protéká nejmohutnější česká řeka Labe, která na severu středních Čech u města Mělníka pojme řeku Vltavu a v německém Hamburku se vlévá do Severního moře. Vysočina a zvláště Orlické hory byly regiony o mnoho drsnější a chudší a bylo nutné je kolonizovat.

 

 

Geografická poloha

Od středočeské polabské nížiny se směrem k východu krajina mírně zvedá do kraje Vysočina, jehož název odpovídá rázu krajiny. Na severu jsou význačnými horskými pásmy Orlické hory a Jeseníky, po nichž také běží státní hranice s Polskem. Ve své spodní části se dotýká jižních Čech a dále k východu spadá až ke hranicím s Rakouskem. Na východním okraji sousedí východní Čechy se severní Moravou a kraj Vysočina s jižní Moravou.

 

Ráz krajiny

Polabská nížina patří k nejúrodnějším oblastem Čech a pramení tu a širokým obloukem protéká nejmohutnější česká řeka Labe, která na severu středních Čech u města Mělníka pojme řeku Vltavu a v německém Hamburku se vlévá do Severního moře. Vysočina a zvláště Orlické hory byly regiony o mnoho drsnější a chudší a bylo nutné je kolonizovat.

 

 

Události a osobnosti

Jednota bratrská

Jednotu bratrskou založil bratr Řehoř roku 1457 (někdy se uvádí také 1458) v Kunvaldu nedaleko Žamberka ve východních Čechách na litickém panství krále Jiřího z Poděbrad. To v roce 1547, když bylo zabaveno podporovatelům Jednoty bratrské Kostkům z Postupic, získali Pernštejnové. Ti patřili k poměrně tolerantním rodům. Již Vilém II. z Pernštejna zastával názor, že otázka víry je především otázkou vlastního svědomí. Jeho manželka Johanka z Liblic dokonce patřila k podporovatelům Jednoty, byť on sám účelově přestoupil ke katolictví. S osudy Jednoty bratrské byly ovšem spjaty i další šlechtické rody, je třeba zmínit zejména Žerotíny, kteří v kritických dobách 1. poloviny 17. století nejednou Jednotě poskytli azyl.

 

Kunvald si jako místo pro přívržence učení Petra Chelčického vymohl kališnický kněz a pražský arcibiskup Jan Rokycana u zemského správce Jiřího z Poděbrad. Zakladatelem a vůdcem Jednoty bratrské byl Řehoř Krajčí, prvním a dlouho jediným duchovním správcem katolický farář Michal ze Žamberka.

Jednota byla ve svých počátcích pouze minoritním seskupením, byť se k ní postupně přidávali i vzdělanci a zástupci šlechtického stavu. Jednota se skládala z bratrských sborů, ve kterých byl uspořádán veškerý náboženský i sociální život. Bratři kladli důraz na tělesnou a duševní práci, požadovali církevní kázeň. Od samého počátku své existence se ale Jednota bratrská dostávala do konfliktu nejen s katolíky, ale i s utrakvisty.

Postupně si ovšem Jednota bratrská získávala čím dál silnější zázemí a začala se šířit po Čechách a Moravě. Mezi významné členy Jednoty patřili např. biskupové Jan Blahoslav či Jan Amos Komenský.

 

Azyl Jednoty bratrské v Brandýse nad Orlicí

Ve 2. polovině 15. století se významným střediskem Jednoty bratrské stalo město Brandýs nad Orlicí nedaleko Kunvaldu. Bratři tu založili proslulou školu v tzv. bratrském domě, který stával v místě dnešního brandýského zámku. Brandýs sehrál v historii Jednoty bratrské velkou roli především v pobělohorské době. Po bitvě na Bílé hoře v roce 1620 zde totiž mnoha bratrským kněžím poskytl azyl místní rodák Karel starší ze Žerotína, který byl spolu se svým bratrancem Ladislavem Velenem vůdčí osobností moravských protestantů.

Na svých moravských panstvích se Žerotín také staral o vydavatelské aktivity Jednoty tím, že umožnil fungování tiskárny v Ivančicích a v Kralicích. Tam vyšla výjimečná Bible kralická, přeložená nikoliv z latiny, ale do češtiny vůbec poprvé z původních biblických jazyků – hebrejštiny a řečtiny.

 

Karel st. ze Žerotína

Tento moravský patriot patří k jedněm z nejvýraznějších šlechticů naší historie. Narodil se v roce 1554 v Brandýse nad Orlicí a vystudoval bratrskou školu v Ivančicích. V dospělosti se pak stal ochráncem a světskou hlavou Jednoty bratrské na Moravě. Z panství, které zdědil po otci, strýci a bratrovi, vybudoval rozsáhlé dominium na západní i východní Moravě, což mu zajistilo dostatečné finanční prostředky.

Podporoval Jana Amose Komenského, kterého pověřil sepsáním žerotínské genealogie a v letech 1611 – 1613 financoval jeho studia v německých zemích. Zastával také názor, že náboženství a politika nejsou slučitelné, a proto prosazoval náboženskou toleranci. Odmítl se připojit k Českému stavovskému povstání a přemluvil většinu moravských stavů k neutralitě a vyjednávání. Převratu však již nedokázal zabránit.

Po vítězství opozice na Moravě byl držen v domácím vězení. Po bitvě na Bílé hoře mu bylo jako jednomu z mála nekatolíků povoleno zůstat na svém panství. Po vydání Obnoveného zřízení se snažil pomáhat obětem rekatolizace Moravy a Čech. Od roku 1633 žil v Přerově, kde také roku 1636 zemřel.

 

Osobnosti Jednoty bratrské

Jan Blahoslav

V Brandýse nad Orlicí krátce pobýval také Jan Blahoslav, od roku 1557 biskup Jednoty bratrské. Pocházel z Přerova, studoval v Prostějově, Goldbergu, Basileji a také ve Wittenbergu, kde se seznámil s Martinem Lutherem a Filipem Melanchtonem. V zájmu své církve podnikal diplomatické mise do zahraničí. Podporoval vzdělávání, sám byl vychovatelem v rodině Žerotínů.

 

Jan Amos Komenský

Posledním biskupem Jednoty bratrské byl teolog a učitel Jan Amos Komenský. V Brandýse nad Orlicí pobýval v letech 1622 až 1625, a dokonce se tu i oženil. Během svého pobytu zde Komenský sepsal několik děl včetně Labyrintu světa a ráje srdce, který je považován za vrcholné dílo barokní literatury. Brandýský rukopis z roku 1623 v dalších letech rozšiřoval a doplňoval, a to i v polském Lešnu, které se stalo centrem Jednoty bratrské po roce 1628.

 

Bible Kralická

Jednota bratrská kladla velký důraz na literární činnost a pedagogiku. Dokázala tak ocenit vznik knihtisku a založila vlastní tiskárnu. Protože však Jednota bratrská už v 15. století patřila k pronásledovaným církvím (po bitvě na Bílé hoře pak byla úplně zakázána), ukrývali bratři i své tiskárny. První zprovoznili v Litomyšli (1503), další fungovala v Mladé Boleslavi (1518). Tiskárna z Ivančic u Brna (1562) byla v roce 1578 přestěhována do Kralic, městečka nedaleko Třebíče, a po Bílé hoře nakonec do polského Lešna (1632).

Bibli kralickou do češtiny přeložili z hebrejštiny a řečtiny překladatelé a teologové Jednoty bratrské. Nový zákon přeložil biskup Jan Blahoslav, překlad Starého zákona vedl Blahoslavův nástupce biskup Ondřej Štefan. První vydání Bible kralické vyšlo až po Blahoslavově smrti v letech 1578 – 1596 v šesti svazcích, a bylo proto nazýváno „šestidílka“. Rozsah „šestidílky“ byl dán i tím, že neobsahovala jen překlad, ale také mnoho komentářů a vysvětlivek. V roce 1596 bratři vytiskli už jen jednosvazkové vydání bez komentářů a v tom samém roce také „kapesní“ Nový zákon. Bible kralická byla vydána ještě mnohokrát, vždy s nějakými úpravami.

 

Tvrz s tiskárnou zanikla během třicetileté války a s ní zmizela i tradice Jednoty bratrské v Kralicích. Už v 19. století málokdo věděl, kde leží Kralice a že tu byla vydána Bible kralická. Obnova povědomí a připomenutí si historického významu nastala až ve 20. století. Díky úsilí Moravského zemského muzea v Brně, Místního národního výboru v Kralicích a zdejšího Muzejního spolku byla v roce 1967 zahájena stavba Památníku Bible kralické, který byl otevřen v roce 1969.

 

Zánik a odkaz Jednoty bratrské

Protireformace v pobělohorské době znemožnila existenci Jednoty bratrské. Většina členů byla přinucena konvertovat ke katolicismu, někteří svou víru pěstovali tajně, jiní odešli do zahraničí. Na základech Jednoty bratrské se v letech 1722 – 1727 snažilo několik moravských rodin, které odešly do Saska na panství hraběte Zinzendorfa, který jim tu umožnil vybudovat „bratrskou“ osadu Ochranov – Herrnhut.

V českých zemích se Jednota bratrská „probudila“ až po roce 1861 po vydání tzv. Protestantského patentu, který zrovnoprávnil evangelíky s římskokatolickou církví. První obnovený sbor vznikl v roce 1870 v Potštejně v dnešním Královéhradeckém kraji.

 

Toleranční patent, evangelíci pokračují v tradici Jednoty bratrské

Když Josef II. vydal roku 1781 toleranční patent, kterým bylo povoleno veřejné přiznání se k evangelickému, řeckokatolickému i židovskému vyznání, pak se zejména ve východních Čechách, na jižní Moravě, Valašsku a na Vysočině přihlásilo mnoho lidí k „víře Beránkově“. Přihlásili se tak k tradici Jednoty Bratrské, která měla ve znaku beránka, podle Janova evangelia symbolu pro Ježíše Krista.

Evangelíci se však mohli přihlásit jen ke dvěma větvím reformace: reformované (kalvínské, švýcarské), nebo luterské (augšpurské, německé). Zemské, katolické úřady tolerančnímu patentu nepřály, a dokonce se jej snažily zatajit (do jižních a západních Čech zpráva nedorazila, nebo se podařilo učinit protiopatření).

 

Toleranční patent stanovil mnoho omezení. Přesto např. na Vysočině záhy vznikly tři desítky sborů se svými významnými centry (Jimramov, Nové Město na Moravě, Třebíč, Humpolec, Velká Lhota u Dačic). První reformovaný sbor vznikl v Krouně, první luterský v Krucemburku.

Všechny regiony, kde sbory vznikly, prozrazují, že evangelíci po více než 150 let neúprosného pronásledování a rekatolizačních snah zůstali ve vzájemném skrytém kontaktu. Mezi obcemi procházeli tajní kazatelé a kolportéři, kteří pašovali knihy (především bible, zpěvníky, modlitební knížky a postily – sbírky kázání). Zprávu o tolerančním patentu si tedy mezi sebou předali.

Namísto v lesích a u studánek jako dosud se začaly pravidelně konat bohoslužby nejprve ve stodolách, poté si věřící stavěli své modlitebny. Na Vysočině se těchto původních tolerančních kostelíků zachovalo 13. Posazené skromně za vesnicí, v přírodě, uvnitř prosté, bez okras a výzdoby, přesto krásné a v jistém smyslu dojemné.

V luterských modlitebnách je uspořádání tradiční, nechyběl ani oltář, v reformovaných byl vstup ze širší strany obdélníkové lodi, naproti a zároveň uprostřed prostoru stála kazatelna a před ní stůl Páně, oddělený často od okolí nízkou ohrádkou. Tento střed prostoru obklopovaly ze tří stran lavice na znamení vzájemného společenství (lidé si vidí do očí) a rovnosti před Bohem. Všechny modlitebny se vyznačují také biblickými nápisy umísťovanými nad vstupem či uvnitř interiéru.

Po tolerančním patentu vznikly na třech místech dva sbory (kostely, školy a fary) v jedné obci, které se po roce 1918 opět sjednotily (Velká Lhota u Dačic, Černilov, Vsetín). V průběhu 19. a 20. století evangelická víra pronikla také do měst a dalších lokalit; „toleranční sbor“ však zůstal základem, ke kterému se evangelíci opakovaně s dojetím vrací.

 

Židé na pomezí Čech a Moravy

Ve 2. polovině 13. století se Židé usazovali zejména v obchodních centrech Čech a Moravy. Kromě Prahy a Brna to byly např. Třebíč, Polná, Golčův Jeníkov, Třešť či Nová Cerekev.

Na Vysočině se nachází celkem třicet židovských hřbitovů. V přilehlých domech a synagogách už neuslyšíte hebrejštinu, přesto tyto památky svědčí o někdejším hustém židovském osídlení. Vděčíme tomu především díky hlavní „Královské stezce“ mezi Prahou, Brnem a Vídní, která Vysočinou procházela.

Z pohledu historie a významu židovských památek je nejznámější město Třebíč. Jeho židovská čtvrť je zapsána na seznamu památek UNESCO, a to jako jediná samostatná židovská památka mimo území Izraele (centrum Jeruzaléma). Třebíčské ghetto se vyvíjelo od 12. století. V roce 1528 byli ale místní Židé ze svých domů vypovězeni nejprve majitelem panství Janem Jetřichem z Boskovic a podruhé v roce 1547 Janem z Pernštejna.

Za dalšího majitele Buriana Osovského již Židé vyháněni nebyli, ale naopak v roce 1561 získali své pozemky v dědičné držení. Další majitelka panství Kateřina z Valdštejna dokonce udržovala přátelské styky s rychtářem židovského města Mojžíšem Pourem. Na konci 18. století existovala v Třebíči jedna z nejpočetnějších židovských komunit na Moravě.

Stejně jako v dalších městech byli i v Třebíči Židé schopnými obchodníky, v 19. století skupovali převážně nemovitosti, které posléze prodávali třebíčským dělníkům. Téměř všichni třebíčští Židé byli během 2. světové války odvezeni do Terezína a posléze do koncentračního tábora v Osvětimi. Židovské město mělo být v 80. letech 20. století srovnáno se zemí a zastavěno obytnými domy. Naštěstí k tomu nedošlo a židovská čtvrť prochází důkladnou rekonstrukcí.

Páteř třebíčské židovské čtvrti tvoří dvě rovnoběžné ulice, ze kterých vychází bezpočet úzkých uliček, ale také průchodů. Nejvýznamnějšími stavbami jsou dvě synagogy. Zadní synagoga, umělecky významnější, barokní, postavená v 17. století, nese na sobě ornamentální a štukovou výzdobu, hebrejské nápisy. Budova dnes po rekonstrukci slouží jako muzeum a výstavní síň.

Přední synagoga vystavěná na místě starší dřevěné modlitebny v polovině 17. století získala současnou podobu po novogotické přestavbě. Dnes slouží jako modlitebna Církve československé husitské. Jedinou židovskou památkou v interiéru je starý nástěnný obraz s textem modlitby „Chacur tamin“.

Třebíčskou židovskou čtvrť tvořilo 123 domů, z nichž se pouze 4 nedochovaly. Vedle synagog můžete ve čtvrti nalézt Dům se studnou umístěnou ve sklepě (je zde keramická dílna a prodejní galerie U Lydie), bývalý rabinát, radnici, obecní dům, německou židovskou školu, chudobinec, špitál, nemocnici a původní Subakovu koželužnu. Tip: Doporučujeme vystoupit na vrch Hrádek, odkud je zajímavý pohled na celou čtvrť.

 

Památky
Trasy