Severozápadní Čechy

Oblast se v širokém oblouku stáčí od severu k západu a k jihozápadu. Jsou to vše hraniční území se Spolkovou republikou Německo. Tím je také určován jejich charakter – jsou to místa, kudy procházely důležité cesty (např. do Žitavy a dále k Baltskému moři, nebo západně na Norimberk). Proto zde bylo i hodně strážných a obraných hradišť a hradů.

 

 

Geografická poloha

Oblast se v širokém oblouku stáčí od severu k západu a k jihozápadu. Jsou to vše hraniční území se Spolkovou republikou Německo. Tím je také určován jejich charakter – jsou to místa, kudy procházely důležité cesty (např. do Žitavy a dále k Baltskému moři, nebo západně na Norimberk). Proto zde bylo i hodně strážných a obraných hradišť a hradů. Nezanedbatelné bylo také dynamické prolínání českého a německého živlu – někdy k obohacení kultury, někdy to způsobovalo napětí. Podle státního zřízení se tato oblast týká Karlovarského a Ústeckého kraje (od západu území České republiky k severu).


Události

Území severních a severozápadních Čech bylo ve svých prvopočátcích jen zvolna osídlováno slovanskými kmeny. Přesto tu už od 10. století vznikaly mohutné hrady, které chránily západní hranici přemyslovského knížectví.

V roce 1057 kníže Spytihněv II. založil litoměřickou kapitulu při kostele sv. Štěpána na dnešním Dómském pahorku. Ten byl původně knížecím přemyslovským hradištěm. Prvním proboštem se stal saský kněz Lanc, který je v historických materiálech zmiňován také jako kandidát na biskupa (litoměřické biskupství bylo však zřízeno až po třicetileté válce v roce 1656).

Původními obyvateli byli Slované, resp. Lučané a dokonce Poláci. Původní obyvatelstvo bylo vytlačeno a území sjednoceno Přemyslovci. Okolo roku 1121 vznikl u Postoloprt benediktinský klášter Porta Apostolorum (lat. Brána apoštolů), v roce 1256 pak v Žatci založili jednu z nejstarších škol v českých zemích. Za vlády Přemysla Otakara II. docházelo na Lounsku a Žatecku ke kolonizaci německým obyvatelstvem.

 

Rozvoj měst ve vrcholném středověku

Ve 13. století začala vznikat královská města, kromě Litoměřic to byly např. Louny, Žatec, Most či Kadaň. Především Louny a Žatec se pak velmi aktivně zapojily do husitského hnutí, když spolu se Slánskými vytvořili tzv. žatecko-lounský svaz – dějepisci poněkud opomíjený čtvrtý svaz husitských vojsk (vedle táboritů, pražanů a orebitů – sirotků).

Stejně jako i ostatní oblasti Čech a Moravy se na oblasti velmi negativně podepsala třicetiletá válka, která region zpustošila. Jejím následkem byl také úbytek českého obyvatelstva a dosídlování regionu Němci. Národnostní rozbroje vyvrcholily před 2. světovou válkou, kdy byl region rozdělen. Část připadla Německu, část se stala součástí Protektorátu Čechy a Morava.

 

Spory o nezávislost Chebska

Mezi přináležitostí k Čechám a k Bavorsku po dlouhou dobu lavírovalo Chebsko. Přestože tu už v 6. století sídlily menší kmeny Slovanů, bylo území kolonizováno německým obyvatelstvem. V roce 973, kdy bylo založeno pražské biskupství, Chebsko spadalo pod biskupství v Řezně. Region v průběhu staletí střídavě patřil německým a českým králům, ke Koruně české byl připojen až v roce 1328 králem Karlem IV.

Za vlády rodu Habsburků, resp. za Maxmiliána II., čeští stavové požadovali, aby Chebsko podléhalo usnesením českého zemského sněmu. Chebští to odmítali a svou nezávislost si udrželi až do vlády Ferdinanda III., který v roce 1638 vyhlásil, že česká zemská usnesení jsou závazná i pro Chebsko. Císař Josef II. se v roce 1787 snažil převést území Chebska pod pražskou arcidiecézi, což se ale kvůli odporu řezenského arcibiskupa i papeže podařilo až císaři Františkovi I. v roce 1808.

Po první světové válce se Chebsko stalo součástí Československa. Jeho část – Ašsko – se ale odtrhlo a stalo se součástí německé provincie Německé Čechy. Záhy jej vojenskou cestou získalo Československo zpět, ale jen do počátku 2. světové války. Před 2. světovou válkou se celému Chebsku podařilo odtrhnout a stát se součástí Německa, po skončení války ale bylo zase připojeno.

 

Přestupové hnutí německých katolíků k evangelické víře

V roce 1775 bylo Ašsko připojeno k Čechám, s ním i významné kostely evangelického baroka, např. kostel v Hranicích či Dobrého pastýře v Podhradí, dnešní podobu má z přestavby v letech 1678 - 1712, kde najdeme krásné malované dřevěné galerie, strop a kazatelnu.

Po Prvním vatikánském koncilu ve 2. polovině 19. století, který znamenal potvrzení absolutistické podoby církve (dogma o papežské neomylnosti) a vymezení proti všemu modernímu, následuje vlna přestupového hnutí německého katolického obyvatelstva k evangelické víře. Formuje se Starokatolická církev a následně i hnutí „Pryč od Říma“ díky kterému vznikají vzácné evangelické kostely z doby neogotiky, neorenesance, secese, např. v Chebu, Ústí nad Labem, Duchcově, Nejdku, Plesné, Děčíně atd. Kostely často nesou název „červený“, neboť mají obvykle neomítnutou cihlovou fasádu.

 

Náboženství v severozápadních Čechách

Po 2. světové válce došlo v příhraničních oblastech Československa, v tzv. Sudetech, k odsunu původních německých starousedlíků. Toto uvolněné území dosídlovali přistěhovalci z různých částí České republiky. Komunistický režim náboženství nepřál a pro nové obyvatelstvo severních a severozápadních Čech tak bylo obtížné vytvořit si náboženské tradice. Ze sčítání lidu v severních a severozápadní Čechách statistiky vykazují v rámci České republiky největší podíl nevěřících osob. Např. v Karlovarském kraji se k některému z náboženských vyznání přihlásilo pouze 20 % obyvatelstva, v Ústeckém kraji dokonce pouhých 15 % obyvatelstva.

Pravděpodobně největší vliv na rozvoj náboženství v této oblasti měly skupiny Volyňských Čechů, které sem byly přesídleny v roce 1947. Volyňští Češi byli potomky emigrační vlny z 19. století do Ruska a na Ukrajinu, kteří slyšeli na nabídku carské vlády k získání zemědělské půdy, zřizování vlastních škol a náboženské svobody . Značně se tím zvýšily počty obyvatel hlásících se k pravoslaví.

Velká část Volyňských Čechů byla také příslušníky evangelického vyznání (např. Litoměřicko, Chomutovsko), která oživila místní evangelické církve. Jejich potomci spolupracují dodnes s občanským sdružením Exulant. K další vlně rozvoje pravoslavné víry pak došlo koncem 20. století, kdy se především z Karlových Varů stalo oblíbené místo ruského obyvatelstva.

 

Pravoslaví v českých zemích

Po revolučním roce 1848 se zvláště mezi českými intelektuály probouzel zájem o náboženství východních Slovanů, navíc po Prvním vatikánském koncilu v roce 1870 vzniká jako určitá alternativa Starokatolická církev, která vyhledává kontakty s pravoslavím. V té době pravoslavní získali k bohoslužbám pražský kostel sv. Mikuláše.

Po rozpadu Rakousko-Uherska v roce 1918 se pravoslavní angažovali v rámci Církve československé, záhy však vytvářeli vlastní pravoslavné sbory, přihlásili se pod jurisdikci Srbské pravoslavné církve, jejíž právní kontinuity z Rakouska-Uherska byla uznána nástupnickými státy, tedy i Československou republikou. Bezprostředně po druhé světové válce, ještě v roce 1945, bylo rozhodnuto o vyvázání se z jurisdikce srbské a podřízení se jurisdikci ruského patriarchátu.

Do vysídlených oblastí Sudet bylo v roce 1947 repatriováno zhruba třicet tisíc Volyňských Čechů. Mnozí z nich se hlásili k pravoslaví a už v letech 1948 byly v oblasti konány pravoslavné bohoslužby – i když ještě neexistovala řádná organizace církevního života. Silná komunita pravoslavných žila v Rumburku, kde sloužil archimandrita Andrej (Kolomacký), který byl nástupem biskupa Gorazda II., prvního českého pravoslavného episkopa (biskupa) od cyrilometodějských dob.

Pravoslavná víra se po druhé světové válce rozvíjela také na Žatecku. Volyňští Češi, kteří sloužili v Československé armádě, zůstali dislokováni v Žatci. Za nimi přijížděli Volyňští Češi nejen z tehdejšího Sovětského svazu, ale i z nucených prací v „Třetí říši“.

Na Karlovarsku se pravoslaví vzmáhá především v novodobé historii České republiky, církevní obce sídlí v např. v Karlových Varech, Mariánských Lázních, Aši, Františkových Lázních či Sokolově. V Karlových Varech sídlí již od konce 70. let 20. století zastupitelství Ruské pravoslavné církve. Je to dáno nejen pozůstatky vlivu Volyňských Čechů a jejich následovatelů, jichž dodnes žije početná skupina v Rovné na Sokolovsku, ale také novou vlnou přistěhovalců i turistů z Ruska.


Památky
Trasy