Severovýchodní Čechy

Severovýchodní Čechy hrály už od 10. století významnou roli při formování budoucího českého státu. Horské oblasti severovýchodních Čech byly tradičně chudší, klimaticky drsnější, a proto i řidčeji osídlené. To změnil až rozvoj průmyslu, kdy se zde začalo dařit především textilní výrobě a továrnám, sklářskému průmyslu a výrobě bižuterie.

Ráz krajiny

Celá česká kotlina je obehnána horami, na kterých bývalo nejsnadnější střežit hranice. Nejvyšší hory jsou na severu – ve východní části frýdlantského výběžku začínají Jizerské hory, které se táhnou směrem k východu a stoupají do svahů Krkonoš, kde je také nejvyšší hora České republiky Sněžka (1602 m n. m.).

Z pohraničních hor stékají do středních Čech řeky Nisa, Jizera, Metuje, Orlice a nejmohutnější Labe, které rozmáchlým obloukem obtéká úrodnou Polabskou nížinu.

Horské oblasti severovýchodních Čech byly tradičně chudší, klimaticky drsnější, a proto i řidčeji osídlené. To změnil až rozvoj průmyslu, kdy se zde začalo dařit především textilní výrobě a továrnám, sklářskému průmyslu a výrobě bižuterie.

Události a osobnosti

Severovýchodní Čechy hrály už od 10. století významnou roli při formování budoucího českého státu. Ve 13. století, kdy byl zformován Královéhradecký kraj, byla založena řada měst i nových klášterů, např. mužský benediktinský v Broumově nebo johanitská komenda – opevněný klášter – na významné obchodní stezce v Českém Dubu.

Region Králové

S nadsázkou by se dalo říci, že severovýchodní Čechy byly nejoblíbenějším regionem českých královen. Osm z devíti královských věnných měst, která od 14. století králové odkazovali svým manželkám, leží právě v této oblasti. Patří mezi ně např. Hradec Králové, Dvůr Králové nad Labem, Chrudim, Jaroměř, Vysoké Mýto a další.

Královská věnná města byla vyčleněna z ostatních královských měst a spadala pod zvláštní správu královského podkomořího. Ačkoli v pobělohorské době svůj ekonomický a politický vliv ztratila, jejich status de facto zanikl až vyhlášením ČSR roku 1918.

Husité ve východních Čechách

Hradec Králové byl významným centrem husitského hnutí, konkrétně východočeské skupiny tzv. orebitů, pojmenované po hoře Oreb u malého města Třebechovice pod Orebem, kde se husité scházeli. V jejich čele stál Hynek Krušina z Lichtenburka, pod jehož velením v roce 1420 Orebité vyplenili cisterciácký klášter Svaté Pole. Později se ale poněkud umírnili a u Lipan už ale stáli proti táboritům.

Ve 2. polovině 15. století se majitelem třebechovického panství stali Trčkové z Lípy, jeden z nejbohatších českých rodů. Patřili k české nekatolické šlechtě a během rekatolizace v pobělohorské době byli pronásledováni.

Frýdlantské vévodství

V dějinách 15.–17. století bylo na území dnešního Libereckého kraje významné především Frýdlantsko, z nějž v 1. polovině 17. století mocný majitel panství Albrecht z Valdštejna málem vytvořil samostatný stát – Frýdlantské vévodství.

Valdštejn byl rodiči vychován ve víře Jednoty bratrské, ale po jejich předčasné smrti na radu svého strýce konvertoval ke katolictví. To bylo na počátku 17. století – za již probíhající habsburské rekatolizace – podmínkou pro jeho následnou strmou vojenskou i politickou kariéru, v níž dosáhl až na hodnost samotného generalissima císařských vojsk.

Již po bitvě na Bílé hoře získal ohromný majetek, zejména z konfiskátů odbojným šlechticům a obratnou sňatkovou politikou. S majetkem získal i nevídanou moc – měl právo například razit vlastní mince, povyšovat na šlechtice a platil si také vlastní armádu, která postupně čítala až 100 000 mužů.

Frýdlantské vévodství bylo dokonce vyňato z českých zemských desek, a stalo se tak vlastně samostatným státem mezi Čechami a Slezskem. Velkolepým centrem vévodství se měl stát Jičín, v němž se z té doby zachovala řada barokních staveb. Od roku 1630 však Valdštejn pravděpodobně trpěl již 3. stadiem syfilidy, která jej připravila o čistou mysl i vládu nad tělem.

Pro své nevyzpytatelné chování, rozhodnutí nevytáhnout na prahu zimy proti Dánům, kteří mohli napadnout Vídeň, což jeho konkurenti vykládali jako zradu císaře, ale samozřejmě i ohromné bohatství a moc, byl nakonec roku 1634 intrikány zavražděn v Chebu. Zemřel jako jeden z nejmocnějších lidí Evropy, kterému sám císař dlužil 3 miliony zlatých.

Kardinál hrabě Harrach

Valdštejnovým švagrem byl pražský arcibiskup a posléze i kardinál hrabě Arnošt Vojtěch z Harrachu, který byl důležitým rádcem Habsburků a ve svatovítské katedrále korunoval tři krále a dvě královny. (Valdštejnova svatba se sestrou budoucího kardinála se konala ani ne půl roku po Harrachově vysvěcení arcibiskupem.)

V Praze mladý arcibiskup založil Arcibiskupský seminář a gymnázium a zahájil obnovu katedrály. Významně reformoval církevní organizaci, za jeho správy také vzniklo litoměřické (1655) a královéhradecké (1664) biskupství.

Dále Harrach pozval do Čech mnoho řádů, jednak aby doplnil stavy kněží, jednak jako protiváhu jezuitům. Ačkoli byl sám pro mírné zacházení s protestanty, podvolil se dvoru a podílel se na závěrečném znění Obnoveného zřízení zemského.

Pobělohorská rekatolizace

Po bitvě na Bílé hoře nabraly na obrátkách protireformační snahy, jejichž významným centrem v regionu se stal Hradec Králové. V roce 1636 tu byla založena jezuitská kolej a v roce 1664 dokonce biskupství. Přesto se v kraji reformační tradice udržela v ilegalitě jako příslovečná „helvítská víra“ po celé 18. století. Docházelo zde i k lidovým bouřím, které vyvrcholily selským povstáním v roce 1775, tvrdě potlačeným u stejně příslovečného Chlumce.

V polovině 18. století bylo od habsburské monarchie odtrženo Kladsko a většina Slezska, a Královéhradecko se tak náhle stalo příhraniční oblastí. V Hradci Králové a v Josefově proto vznikly významné vojenské pevnosti, kvůli nimž se region stal hlavním bojištěm prusko-rakouské války v roce 1866.

Hospodářský rozkvět regionu a duchovní dědictví

Počátkem 19. století byl Hradecký region významným centrem národního obrození. Od poloviny tohoto století se zde i v Liberci prudce rozvíjel průmysl. Tak se stal Liberec centrem severu Čech a Hradec, který prošel po 1. sv. válce rozmáchlou přestavbou pod taktovkou architekta Gočára, si vysloužil přezdívku „salon republiky“.

Do dějin severovýchodních Čech pak silně zasáhla 2. světová válka, resp. události po jejím skončení. Z oblasti Sudet bylo odsunuto původní německé obyvatelstvo. Odsunem bylo zasaženo zejména Liberecko, které bylo na rozdíl od Královéhradecka mnohem více německé.

Ale ani současná tvář průmyslového regionu nezastřela dědictví minulosti. Naopak není problém vydávat se po historických trasách, jak nás k tomu zve např. nově otevřená Via sacra, která spojuje důležitá místa duchovních dějin v oblasti kolem trojmezí Německa, Polska a České republiky. Také Poutní cesta Českolipskem začíná za hranicemi, v německé Žitavě. Obě tyto trasy do jisté míry kopírují pradávné stezky a poutní cesty, které spojovaly místa na obou stranách hranic.

Židé v severovýchodních Čechách

Podobně jako v dalších regionech České republiky se i na severovýchodě Čech usadily skupiny Židů, a to zejména v období po vypovězení židovského obyvatelstva z královských měst. Např. ojedinělé skupiny Židů se na Liberecku objevily už na přelomu 14. a 15. století, v podhůří Orlických hor na východě území v 16. století. V Liberci se židovská obec začala více rozvíjet až na přelomu 18. a 19. století, kdy tu došlo k rozmachu textilního průmyslu.

V Liberci je také zajímavé, že po skončení 2. světové války se k židovskému vyznání přihlásilo pouze 37 přeživších starousedlíků, dalších téměř 1200 Židů patřilo k poválečných osídlencům. V podhůří Orlických hor byla nejstarší a také největší židovská obec založena v Rychnově nad Kněžnou, další obce vznikaly v Dobrušce, Žamberku, v Rokytnici v Orlických horách atd.

Toto území také patří k oblastem mnoha muzeí a památníků židovskému obyvatelstvu. Např. v Městském muzeu v Dobrušce je stálá expozice o Židech, v márnici židovského hřbitova je umístěn Památník obětem holocaustu. V Rychnově nad Kněžnou je ve staré synagoze zřízeno Regionální židovské muzeum a také památník slavného spisovatele Karla Poláčka, místního rodáka židovského původu.

Stopy pravoslaví

Prakticky celé pohraničí Československa poznamenalo po 2. světové válce odsunutí německého obyvatelstva. Sudety byly poté osídlovány přistěhovalci z českých, ale i jiných zemí. V severovýchodních Čechách se odsun dotkl především silně německého Libereckého kraje. Poté sem přicházeli zejména Volyňští Češi, potomci emigrantů z Rakousko-Uherska do carského Ruska z 19. století. Do okresů Nový Bor, Česká Lípa a Doksy (a také do okresu Rumburk v sousedním Ústeckém kraji) jich bylo v roce 1947 repatriováno na třicet tisíc.

Vznik českolipské farnosti

Ustavující shromáždění českolipské farnosti pro zmiňované okresy Nový Bor, Česká Lípa, Doksy, ale také „ústecký“ Rumburk, inicioval František Ludvík, který působil v Rusku jako legionář a pod vlivem své ruské manželky přistoupil na pravoslavnou víru. Shromáždění se konalo v českolipském divadle 2. března 1952 a zúčastnilo se ho 38 věřících. V Rumburku a České Lípě sloužil také archimandrita Andrej (Kolomacký), který byl nástupcem biskupa Gorazda II., prvního českého pravoslavného episkopa (biskupa) od cyrilometodějských dob.