Severní Morava a Slezsko

Oblast Severní Moravy a Slezska byla osídlena již v době starší doby kamenné. Od konce 10. století byl celý region územím Polska. Ve 12. a 13. století, kdy byla oblast postupně kolonizována českými přemyslovskými knížaty, se Slezsko ve 12. století rozdělilo na mnohá knížectví, z nichž některá patřila českému království a některá Polsku.

Ráz krajiny

Výrazné území tohoto kraje zabírá Opavsko-ostravská pánev jako nejjižnější část Slezské nížiny. K ní se ze západní části svažují kopce Hrubého Jeseníku s druhou nejvyšší horou ČR Pradědem (1492 m) a Nízkého Jeseníku; Oderské vrchy zabírají jihozápadní část, na jihovýchodě se rozprostírá pásmo Moravskoslezských Beskyd (Lysá hora, 1323 m).

Zajímavostí je vodstvo tohoto kraje, v němž v nejzápadnější části jsou menší toky odváděny do řeky Moravy a tečou tak do Černého moře, naopak Odra se svými přítoky Opavou, Ostravicí a Olší směřuje skrz Polsko do Baltského moře.

V současnosti je patrné, že tento kraj - zvláště díky městům Bohumín, Karviná, Ostrava a Vítkovice, které jsou natěsnány na nevelkém území – patřil k oblastem s největší koncentrací těžkého průmyslu (těžba uhlí a železárny). Přesto zvláště v kopcovité krajině na okrajích této oblasti je mnoho přitažlivých přírodních a rekreačních prostor.

Události a osobnosti

Oblast Slezska byla osídlena již v době starší doby kamenné. Od konce 10. století byl celý region územím Polska. Ve 12. a 13. století, kdy byla oblast postupně kolonizována českými přemyslovskými knížaty, se Slezsko ve 12. století rozdělilo na mnohá knížectví, z nichž některá patřila českému království a některá Polsku.

K polským územím náleželo především Slezsko, o které vedly panovnické rody mocenské boje. Zájem o ně mělo české království, uherský král i braniborští Hohenzollernové. Přemyslovské Opavské knížectví bylo součástí Moravského markrabství, vzniklého roku 1182. Už v roce 1175 za vlády Boleslava I. byl založen klášter v Leubusu, na jehož zboží vznikaly nové vesnice, osídlované především příchozími z německých zemí.

Většina území náležela k Olomouckému biskupství, kde ve 13. století působil velmi aktivní biskup Bruno ze Schauenburgu. Bruno kolonizoval Moravu, poněmčoval Olomoucko, Kravařsko i části jižní Moravy. V germanizaci byli nápomocni také členové řádu německých rytířů, kteří měli svá centra v Bruntále, Opavě a Krnově. Kolonisté také založili dnešní krajské město Ostrava, první písemná zmínka o něm je z roku 1267.

Když v roce 1348 vznikla Koruna česká, vydělil král Karel IV. Opavsko jako samostatnou zemi. Slezsko se k zemím koruny české připojilo v roce 1490 v souvislosti s nástupem českého krále Vladislava Jagellonského na uherský trůn (českým králem byl již od roku 1471).

Slezská reformace

Od roku 1526 se Moravské markrabství stalo součástí korunních zemí Habsburské monarchie, která markrabství sloučila s Vévodstvím Horní a Dolní Slezsko a vytvořila tak jeden správní celek, tzv. Zemi moravskoslezskou. Opavské knížectví se připojilo ke Slezsku.

Zatímco během husitských válek zůstal region díky převážně německému obyvatelstvu víceméně katolickým a proti husitům vystupoval velmi rázně, pozdější Lutherova německá reformace své příznivce našla. A to především v těšínském knížectví na severu regionu. K luterství se v polovině 16. století přiklonil i těšínský kníže Václav III. Adam z polského rodu Piastovců.

Ve Slezsku se nacházelo i několik sborů Jednoty bratrské. Nejvýznamnější byl ve Fulneku, kam v roce 1616 po studiích přišel i mladý Jan Amos Komenský. Působil jako učitel školy a farář bratrského sboru. Poznal zde i svou první ženu Magdalénu Vizovskou. Bylo to šťastné období jeho života, vyplněné začátky jeho pedagogického úsilí a literárního díla.

Na počátku třicetileté války se Slezsko významně podílelo na stavovském odboji, přestože syn těšínského knížete Adam Václav už v roce 1610 opustil luterskou víru, konvertoval k římskokatolické církvi a na svém panství zahájil rekatolizaci. Po bitvě na Bílé hoře v roce 1620 pronásledování evangelíků zesílilo, ve srovnání s českými zeměmi ale nebylo tak intenzivní.

Konec třicetileté války a Vestfálský mír vydaný v roce 1648 umožnil slezským evangelíkům provozovat bohoslužby ve svých domech. Toto právo skončilo v roce 1654, kdy tzv. náboženská komise zabrala luterské kostely a vyhnala jejich kněží.

Obnovení luterství

Na pomoc slezským evangelíkům přispěchal v roce 1707 švédský král Karel XII., který přiměl císaře Josefa I., aby připojením se k tzv. altrastädstké smlouvě povolil výstavbu evangelického kostela u Těšína společně s evangelickou školou. Tento „Ježíšův kostel“ je největším luterským kostelem ve středovýchodní Evropě.

Altrastädská smlouva mimo povolení kostela umožňovala posílat děti do evangelických škol, konat domácí bohoslužby, ale také zakazovala nutit evangelíky k účasti na katolických mších nebo ustanovovat evangelickým sirotkům katolické poručníky. Přesto se evangelíci neubránili rekatolizaci – např. císařovna Marie Terezie zřídila v 1. polovině 18. století jako nejvyšší orgán těšínských luteránů tzv. konzistoř augburského vyznání, kterou však tvořili převážně katolíci.

V dobách bojů o rakouské dědictví, v tzv. Slezské válce, Habsburkům zůstalo po uzavření Vratislavského míru v roce 1742 pouze Těšínské knížectví a část Krnovského a Opavského vévodství. Toto Rakouské Slezsko bylo v průběhu následujících let několikrát střídavě přičleněno k moravské enklávě a zase odděleno jako samostatná korunní země.

Definitivní uvolnění náboženské totality nastalo vydáním tolerančního patentu v roce 1781. Luteráni mohli začít budovat nové modlitebny a školy. Těšínští evangelíci byli začleněni do Evangelické církve v Rakousku, která vznikla po vydání tolerančního patentu a která se v letech 1867–1915 oficiálně nazývala „Evangelická církev augsburského a helvétského vyznání v královstvích a zemích na říšské radě zastoupených“. Kázalo se v ní německy, polsky i česky.

Luterství v samostatném Československu

Po vzniku Československa v roce 1918 se některé sbory těšínských evangelíků připojily k Českobratrské církvi evangelické, která sama vznikla sloučením sborů reformovaných a luterských a je členkou Světového luterského svazu. Jiné sbory se připojily k Německé evangelické církvi či k Polské evangelické církvi. V roce 1920 část Těšínska připadla Polsku, část Československu. Sbory, které zůstaly na československé straně, založily vlastní církev nazvanou Augsburská evangelická církev ve východním Slezsku a v Československu.

Tato situace ale netrvala příliš dlouho. Těsně před vypuknutím 2. světové války (v roce 1938) byla část Těšínska okupovaného polskou armádou přičleněna opět k Polsku a slezští evangelíci se ocitli pod správou Polské evangelické církve. A opět ne nadlouho. Už v roce 1939 při nacistické okupaci byli místní evangelíci začleněni pod správu německé konzistoře ve Vratislavi.

Bez problémů nemohla evangelická církev ve Slezsku existovat ani po skončení války. Stát totiž odmítal Augsburskou evangelickou církev uznat a usiloval o začlenění církve pod správu Českobratrské církve evangelické. Slezští evangelíci si ale svou existenci uhájili a dokonce získali podporu komunistického režimu, což se jiným církvím příliš nedařilo. V roce 1950 se pak přejmenovali na Slezskou církev evangelickou augsburského vyznání. V roce 1956 se tato církev stala členem Světové rady církví a Světového luterského svazu.

Porevoluční schizma

Po tzv. sametové revoluci v roce 1989 došlo v luterské církvi ke schizmatu. V roce 1991 se sešel mimořádný synod, který odvolal tehdejšího biskupa a jeho náměstka. Důvodem byla nespokojenost s jejich provázaností s komunistickým režimem. Stoupenci dřívějšího vedení ale usnesení synodu neuznali a v roce 1995 založili vlastní Luterskou evangelickou církev augsburského vyznání v ČR.

Kromě Slezské církve evangelické augsburského vyznání a Luterské evangelické církve augsburského vyznání v ČR existuje i třetí luterská církev – Evangelická církev augsburského vyznání v České republice, která vznikla v roce 1993. První dvě zmiňované církve působí zejména na Těšínsku, třetí sdružuje luterány v Praze, Plzni a Brně, a to včetně anglickojazyčných pražských luteránů.

Svatá Hedvika

V tomto národnostně, jazykově i státně různě rozdělovaném a přerozdělovaném území byl každý jednotící prvek vítaným příspěvkem k vzájemnému sbližování. Jedním z takových vlivů mohla být v dlouhodobě převážně katolickém prostředí úcta ke svaté Hedvice, která byla vlastní Čechům, Moravanům, Němcům, Polákům i Slezanům již od jejího svatořečení v roce 1267.

Hedvika se narodila v roce 1174 do význačné bavorské rodiny a již v pěti letech byla dána na výchovu v benediktinském klášteře. I když byla s tímto životem plně spokojená a ochotně si zde osvojovala mnohé ctnosti, v pouhých dvanácti letech byla provdána za vratislavského a opolského knížete, Piastovce Jindřicha I.

Od svých třinácti let Hedvika začala rodit potomky, až se po narození sedmého dítěte manželé dohodli na manželské zdrženlivosti. Jindřich na její znamení začal nosit mohutný plnovous, pro který byl později zván Bradatý. Manželé společně podporovali zakládání klášterů, např. Jindřichov nebo vůbec první ženský klášter na území Slezska v polské Trzebnici, založený v roce 1202, kde byla vychovávána i sv. Anežka Česká.

Pak ale na nebohou Hedviku začaly doléhat těžké osudu, často i násilná smrt jí brala sourozence i děti. Po smrti svého manžela a nejmilejšího syna ve válkách vstoupila po roce 1241 do trzebnického kláštera, kde byla abatyší jediná dcera, která jí zůstala. Tady se Hedvika mohla soustředit na oslavování Boží a liturgický život (jak se naučila u benediktinek) a také na sociální a charitativní činnost – např. založila sirotčinec. Po životě naplněném vroucí zbožností, mírností a skutky lásky, zemřela v roce 1243 v trzebnickém klášteře, kde je také pochována.

Již v roce 1267 byla prohlášena za svatou a je považována za patronku Polska, Slezska, Berlína, Vratislavi, Trzebnice, Krakova, později i Ostravsko-opavské diecéze. O její oblíbenosti svědčí i množství kostelů a jiných sakrálních míst, kde je uctívána. Jedním z jejích atributů bývají bosé nohy – to vystihuje její kajícnost, prostotu a soucit s chudými.