Úrodné a slunné nížiny jižní Moravy pronikají směrem k severu i do Olomouckého a Zlínského kraje. Příslovečnou oblastí v tomto smyslu je Haná, která svůj název získala od stejnojmenné řeky a táhne se širokým pruhem přes střed tohoto regionu od jihu až nad Olomouc. Kromě svého věhlasu zemědělské produkce je typická i svým nářečím a lidovou kulturou.

Ráz krajiny

Směrem na západ se krajina jen mírně zvedá, zato na východě se pne Karpatské masiv. Od jihu to jsou Bílé Karpaty, severněji Javorník, Vsetínské vrchy a ještě severněji jižní část Moravskoslezských Beskyd. Odlišný vzhled této krajiny a přírodní podmínky ovlivnily jak původní zdroje obživy (pastevectví), tak i odlišný ráz místní kultury.

Události a osobnosti

Příchod křesťanství na Moravu

Počátky křesťanství na střední Moravě jsou logicky spjaty s Velkomoravskou říší (→ str. 7), která zasahovala až na střední Moravu, na území dnešního Olomouckého kraje, ale také s prvním českým knížecím rodem Přemyslovců.

Zakladatel dynastie Bořivoj I., který dokázal sjednotit český stát a vybudovat z něj jednotné a silné knížectví, se zasadil i o rozšíření křesťanství v Čechách. Ačkoliv první čeští šlechtici bývali v půli 9. století křtěni v Bavorsku, Bořivoj se svou ženou sv. Ludmilou roku 880 přijali křest od sv. Metoděje na Velké Moravě.

V 10. století začali Přemyslovci získávat vliv i na území Moravy. Na přelomu 10. a 11. století už byli jejími jedinými vládci. Moravská větev Přemyslovců tu spravovala Olomoucký, Brněnský a Znojemský úděl (→ str. 10). Olomoucký údělný kníže měl za úkol především chránit hranici s Uhrami.

Prvním olomouckým knížetem byl syn Břetislava I. a pozdější první český král Vratislav II. Právě on obnovil v Olomouci v roce 1062 biskupství, které tu kdysi existovalo již v dobách Velkomoravské říše a jehož biskupem byl sv. Metoděj. Olomoucká diecéze se tak vyčlenila z pražského biskupství a zahrnovala tehdy celou Moravu. Prvním biskupem se stal břevnovský mnich Jan.

Bratr Vratislava II. a pražský biskup Jaromír se v roce 1085 zasadil o zrušení olomouckého biskupství (důvodem byly jak bratrské spory, tak také nelibost nad ztrátou majetku), ovšem hned v roce 1088 bylo znovu obnoveno a v roce 1777, kdy bylo zřízeno biskupství v Brně, dokonce povýšeno na arcibiskupství. Prvním olomouckým arcibiskupem se stal hrabě Antonín Theodor Colloredo-Waldsee-Mels, který byl od roku 1803 i kardinálem.

Pro doplnění přemyslovské historie na Olomoucku je nutné doplnit ještě datum 1306. Tehdy byl přímo v Olomouci zavražděn teprve šestnáctiletý král Václav III., a Přemyslovci tak vymřeli po meči.

Biskup Bruno (13. stol.)

Nejvýraznějším olomouckým biskupem byl pravděpodobně původem německý duchovní Bruno ze Schauenburgu (1205–81). Aktivně se zabýval reformou církevní správy, obnovoval a zřizoval nové děkanáty, pořádal synody. Zřídil také úřad oficiála, tedy biskupského soudce. Bruno také zveleboval a především rozšiřoval církevní i vlastní majetek. Významně se podílel také na kolonizaci Moravy. Pomocí lenního systému a především německým obyvatelstvem osídloval dosud neobydlené oblasti Moravy. Tento fakt se výrazně promítl také do náboženské orientace Olomoucka – bylo baštou římskokatolické církve, a to i v dobách husitských.

Nekatolíci na střední Moravě

Vliv reformátorů v počátku 15. století samozřejmě pronikl i na Moravu. Ovšem i když části moravské šlechty byly Wycliffovy a Husovy reformační myšlenky blízké, husitství tu mělo podobu především politického souboje husitské šlechty s moravským markrabětem o nadvládu v zemi. V tomto střetu sehrála silnou roli církev a také moravská města, která na rozdíl od venkova zůstala římskokatolickými baštami.

Měšťané však byli nespokojeni s loupením vojenských družin a postavili se na stranu Zikmunda Lucemburského, který se po smrti svého bratra, krále Václava IV., stal jak českým králem, tak i moravským markrabětem. Centry husitství byla zejména města na jihozápadě regionu a v okolí Kroměříže, naopak v samotné Olomouci bylo v počátcích husitské reformace v letech 1415–16 několik husitů upáleno.

Moravské území však mělo oproti Čechám vždy větší politickou i náboženskou autonomii, a proto především na Moravě vzniklo mnoho sborů a silných center Jednoty bratrské, a to i díky tomu, že se jejími příznivci stali osobnosti z řad vyšší šlechty.

V roce 1566 do Olomouce přišli jezuité, aby se zapojili do rekatolizace území. Řád Tovaryšstva Ježíšova v Olomouci založil koleje a gymnázium, které bylo už v roce 1573 povýšeno na univerzitu.

Stavovské povstání a třicetiletá válka

V dobách stavovského povstání a v počátcích třicetileté války byla Morava neutrálním územím. Stavové z moravského markrabství se ve sporech šlechty drželi zpátky a spíše se klonili na císařskou stranu.

Morava zůstávala v počátcích třicetileté války v pozadí. Až v roce 1643 vpadli na Olomoucko Švédové a dobyli Přerov, Prostějov i samotnou Olomouc. Právě Olomouc byla nejvíce poškozena, a to jak hmotně, tak i politicky. Švédové ve městě zůstali osm let. Město bylo z velké části poničeno. Vyrabována byla i okolní města, vesnice zanikaly úplně. Z obavy ze švédských vojsk byly z Olomouce do Brna přestěhovány zemské úřady, avšak na střední Moravu už se nikdy nevrátily.

O vedoucí postavení na Moravě soupeřila Olomouc s Brnem už od středověku. Brno se sice v roce 1349 stalo trvalým sídlem moravských markrabat a později také sídlem moravských zemských stavů, ale i potom se sněmy scházely střídavě v Brně a v Olomouci.

Evangeličtí berani a neklidné Valašsko

Od 14. do 17. století bylo území dnes známé jako Valašsko osídlováno pastýřskými kmeny z oblasti dnešního Rumunska. Osídlení je dvojího druhu – pasekářské, založené na získávání orné půdy na úkor lesů, a valašské, které využívá listnaté lesy a paseky k chovu ovcí a koz. Valaši si uchovali některé své zvyky a slovník, ale především nepoddajnou mentalitu.

Na Valašsku podobně jako na jižní Moravě se poměrně rozšířilo novoutrakvistické (luterské) vyznání i sbory Jednoty Bratrské. Porážka stavovského povstání (1620) postihla i tyto sbory. Obnovené zřízení zemské (10. 5. 1627, pro Moravu 1628) navrátilo katolické duchovenstvo mezi stavy, katolické vyznání povýšilo na jediné povolené a Habsburkům zaručovalo následnictví trůnu.

Tam, kde rekatolizace probíhala násilně, často docházelo k povstáním, která byla tvrdě potlačována, za následek to ale mělo většinou jen formální přestup ke katolické víře. Ve větší míře se tak dělo i na Valašsku, kde se rekatolizace ujal generál císařských vojsk Albrecht z Valdštejna, který toto panství vyženil a povolal sem jezuity. „Odbojní Valaši“ poprvé povstali už v roce 1621, dále pak v letech 1627 a 1644; pokaždé se přidali k vojskům protestantských Dánů či Švédů.

Povstání z roku 1644 bylo krvavě potlačeno, 200 až 300 vzbouřenců popraveno a vypáleno na deset vesnic. Efekt to pro zisk katolických duší mělo pramalý, možná spíše naopak. Valašsko zůstalo z velké části přes celé období rekatolizace, baroka až do tolerančního patentu tajně evangelické. K povstání tu docházelo častěji (naposledy v letech 1777–81) a byli to také evangelíci z tohoto regionu, kteří opakovaně žádali habsburské panovníky o toleranci.

Během poslední rebelie se jim podařilo ve Vsetíně předat samotnému císaři, který se tu zastavil na noc, přímo do rukou „poníženou prosbu ve jménu 35 obcí evangelických, aby dovoliti ráčil svobodně vyznávati víru jejich, pro niž krev i život svůj položiti jsou odhodláni“.

Rok nato byl skutečně vydán toleranční patent. Sám Josef II. měl při jeho vydání představu, že vznikne jen několik málo evangelických sborů, s tak lavinovitým vývojem, jak se evangelíci začali k víře hlásit, nikdo nepočítal.

Toleranční období

Po vydání tolerančního patentu vzniká především na Valašsku velký počet sborů s tradicí luterskou a reformovanou. Hlásit se k tradici české reformace tehdy ještě nebylo možné. V prvních letech se k evangelické víře přihlásilo v Čechách a na Moravě na 70 000 lidí.

Každý, kdo se chtěl zapsat jako evangelík, musel se povinně dostavit před jednání komise zřízené vrchností a povinně absolvovat šestitýdenní vyučování katolického katechismu, které mělo za cíl rozhodnutí zvrátit. Další omezení se týkala výchovy dětí a jejich příslušnosti ve smíšených manželstvích. Sbory mohly vzniknout jen tam, kde se přihlásilo 100 rodin či 500 lidí. Přesto se budovaly modlitebny, fary, zakládaly se školy.

Rozmach evangelických sborů nastal i přesto, že si sbory musely platit svého faráře a učitele ze svých skromných zdrojů (dlouhou dobu evangelíci odváděli dávky i na školy katolické). Když uvážíme, že šlo především o drobné rolníky a pastevce, jejich obětavost byla úctyhodná.

Církve v dnešní Olomouci

Oblast Olomoucka a Kroměřížska má silné zastoupení katolického vyznání, což dokládá množství velkolepých památek – např. arcibiskupský zámek v Kroměříži či četná poutní místa jako jsou Holešov, Hostýn, Svatý kopeček a další, ale i školy. V Olomouci sídlí také Arcidiecézní muzeum, které je jediné svého druhu v České republice. Jeho součástí je také expozice v Arcibiskupském paláci v Kroměříži, který je spolu se svými zahradami památkou UNESCO.

Olomouc je také sídlem Olomoucko-brněnské eparchie pravoslavné církve, která spravuje celou Moravu a část Slezska. Pravoslavná církevní obec tu byla založena v roce 1924. Svůj svatostánek ale měla až v roce 1939, kdy byl z veřejných sbírek dostavěn chrám zasvěcený sv. Gorazdovi. V Olomouci sídlí také detašované pracoviště Pravoslavné bohoslovecké fakulty Prešovské univerzity a ve Vilémově u Litovle se usadila Pravoslavná akademie. Své zastoupení v kraji mají také Církev československá husitská, Českobratrská církev evangelická, Církev bratrská, Církev adventistů sedmého dne a další.

Židé na Olomoucku

První doklad o životě Židů na Olomoucku je z roku 1140. Pochází ze zápisků židovského obchodníka Jicchaka bar Dorbelo, který podnikl cestu do českých zemí a Polska. Díky tomuto záznamu je Olomouc nejstarší doloženou židovskou osadou na Moravě.

V Olomouci žili Židé až do poloviny 15. století, kdy si Olomouc vynutila na králi Ladislavu Pohrobkovi privilegium o tzv. netrpění Židů. Ti se odsud stěhovali do Prostějova, Tovačova, Přerova či Lipníku. Do Olomouce se začali Židé vracet až po roce 1848. Mezitím bylo největší židovskou komunitou město Prostějov, kde z 24 tisíc obyvatel jich téměř 1700 bylo židovského vyznání.

Památky

Trasy

Střední Morava