Cesty inkvizitorů, kazatelů, kacířů a Husitů

14.–16. století

Epocha vrcholného středověku, věku katedrál a církve mocensky vítězné končí krizí západního papežství a potažmo důvěry lidí v instituce církve. Na nejistotu o spáse duše reagují nové duchovní směry, nová zbožnost (devotio moderna). Hledá se „lék jistoty“ především v přímém panování nejvyššího krále Ježíše Krista, v prosazování znalosti bible, v kázání evangelia. Již ne v instituci církve, která má dva i tři papeže najednou, ale přímo u Boha lidé hledají jistotu záchrany. Na toto neklidné období reaguje císař Karel IV., který chce Evropě nabídnout nové duchovní centrum ve „stověžaté Praze“. Avšak prostý lid již nechce být jen trpným příjemcem panovnické vůle, chce sám tvořit duchovní dějiny. Má v tom své vůdce: Milíče z Kroměříže, Jana Husa, Jana Žižku, Petra Chelčického a další. Éra rytířů, knížecího a královského lesku končí, přichází doba kazatelů, reformátorů a husitských bojovníků.

„Věk katedrál“, věk církve vítězící nad králi (boj o investituru) i pohany (křížové výpravy), však netrvá dlouho. Éra křížových výprav do Svaté země skončila definitivní ztrátou dobytých území a zdánlivě dobojovaný boj o investituru se vrátil roku 1303 zadními dveřmi ve sporu papeže Bonifáce VIII. s francouzským králem Filipem Sličným, jehož papež nechtěl korunovat císařem. Další svatí otcové byli přesídleni do francouzského Avignonu a při pokusu o volbu nového, roku 1378, byli zvoleni papeži dva – Klement VII. v Avignonu a Urban VI. v Římě. Jedním kandidátem byl příznačně francouzský a druhý italský kardinál. Univerzální moc papeže a církve v západní Evropě je podlomena.

V tehdejší době se však stále hlasitěji vynořují myslitelé, teologové i prostí zbožní lidé, kteří krizi církve nemají strach pojmenovat a mnohdy se jí snaží čelit zdola. Pro ně dvojí papežská volba znamená už jen skutečnost, že jednohlavé sani narostla druhá a o několik let později i třetí hlava.

Již dříve skončil s nálepkou kacíře Petr Valdes, lyonský kupec, který se rozhodl skončit s výnosnou živností, hmotně zabezpečil rodinu a zbytek peněz vydal na opisy Bible a potulnou kazatelskou činnost. Valdenští nebo také „lombardští chudí“, stíhaní po Evropě inkvizicí, v předhusitském období doputovali po šumavských stezkách i do jižních Čech, aby se zde zapojili do „německé kolonizace“.

Na straně druhé měl v rámci církve příznivější osud František z Assisi, který se také zřekl majetku, stal se žebravým poutníkem a založil komunitu stejně smýšlejících bratří – řád žebravých františkánů. Mezi svatými a kacíři často vedla tenká linie. Ironií osudu někteří františkáni byli postupem času pověřováni inkviziční činností právě proti valdenským.

 

Nový Jeruzalém v srdci Evropy

V době avignonského zajetí mladý český král a císař Karel IV. Lucemburský, jemuž se na rozdíl jeho rytířského otce Jana česká země stala skutečnou vlastí, chce z Českého království a konkrétně z Prahy učinit duchovní centrum Evropy, a nabídnout tak mnoha křesťanským poutníkům, putujícím do Říma či Avignonu, bližší alternativu. Čechy s Prahou v čele se měly stát evropskou křižovatkou číslo jedna. Karlovy snahy o pozvednutí Českého království byly motivovány jistě jak nábožensky, tak také politicko-pragmaticky – z Prahy se začalo stávat nejen centrum světové politiky, ale i života duchovního, jakýsi druhý Řím.

Císař Karel se rozhodl mít ve svém sídelním císařském městě vše: biskupství pozvedl na arcidiecézi, založil univerzitu, stavěl gotické katedrály, chtěl zde mít co nejvíce řeholních řádů, ostatků svatých, obchodu, knih i vzdělanců. Jeho „duchovní sběratelství“ dobře ilustruje založení kláštera Emauzy (Na Slovanech), kam povolal slovanské benediktiny z Chorvatska – po čtvrt tisíciletí tak v českých zemích opět zazněla slovanská liturgie.

Praha s emauzským klášterem se měla stát střediskem slovanské církevní vzdělanosti. Karel Emauzy „umístil“ do nově vzniklého Nového města pražského, které svým půdorysem připomíná město Jeruzalém. Pět novoměstských kostelů svým umístěním tvoří rovnoramenný kříž. A protože po celý středověk panovalo přesvědčení, že ten Jeruzalém nebeský již není daleko, měla se česká metropole podle lucemburského císaře stát branou k věčnosti. Vrcholným dílem gotického umění je kaple sv. Kříže na hradě Karlštejně, kde je císař sám vyobrazen.

 

Praotcové reformace

Karel také neváhal povolat a podporovat i kazatele kritizující stav církve, konkrétně pozval z Rakouska plamenného Konráda Waldhausera, který svým kázáním v Praze podnítil „nové cesty církve“, na které navázal Milíč z Kroměříže ve znamení chudoby a pomoci odvrženým „padlým ženám“. Po něm se jeho žák Matěj z Janova vydal po cestách vzdělání, především v poznání Bible. A když Karlova dcera Anna, manželka anglického krále Richarda II., se v nové vlasti učila jazyk svého chotě z prvního překladu Bible do angličtiny od Johna Wycliffa, oxfordského kritika církve a především papežství, bylo vzájemné propojení českých snah o reformu církve jen otázkou času.

Wycliffovy „kacířské“ spisy stačil před jejich pálením opsat Jeroným Pražský, přivezl je do Prahy a předložil je ke čtení mistru „svobodných umění“ pražské university Janu Husovi. Tomu se myšlenky oxfordského profesora při náhledu na tehdejší stav církve zdály být oprávněné. A ať učinili tehdejší představitelé církve cokoliv, vše dopadlo vždy hůř. Volba třetího papeže i odpustková kampaň se připojily ke starým nešvarům: kupování si církevních úřadů (tzv. svatokupectví), vysoké platby prostých lidí za veškeré obřady církve, bohatství a světský život církevních hodnostářů v kontrastu s chudobou prostých lidí.

Odtrženost od původní církve apoštolů, jak její život popisuje Bible, byla více než výmluvná. Jen bylo zapotřebí běžným lidem kázat to, co se v Bibli opravdu píše, ba co víc, bylo potřeba lidem skutečně kázat a rovnou v jazyce, kterému mohli rozumět i prostí lidé. Kvůli těmto potřebám vznikla ve Starém městě pražském kaple zvaná Betlémská, určená od počátku výhradně pro kázání evangelia v českém jazyce. Označení „kaple“ ale bylo jen hierarchické – stavba nebyla vůbec malá. Svou kapacitou pro 3000 lidí se kaple stala největším shromaždištěm v Praze. Na popud Jakoubka ze Stříbra se roku 1414 poprvé podávala oltářní svátost laikům pod obojí způsobou, tedy i z kalicha, poprvé v nedalekém kostele sv. Martina ve zdi. „Českou reformaci“ nezastavilo ani upálení Jana Husa 6. července 1415 a Jeronýma Pražského o rok později na koncilu v Kostnici (něm. Konstanz).

Na tomto koncilu chtěly paradoxně i církevní špičky dospět k reformě církve – ovšem jinými cestami. Husovo učení a kazatelská činnost daly vzniknout věroučnému programu husitského hnutí, Čtyřem pražským artikulům – 1. Svobodné hlásání slova Božího (tzn. kázání vycházející čistě jen z Bible), 2. Přijímání pod obojím způsobem (vysluhování z kalicha i nekněžím), 3. Zákaz světského panování kněží (omezení majetku a moci církve), 4. Trestání hříchů ve všech stavech (nevídaná rovnost lidí před zákonem).

 

Husitské bouře

Kostnickému koncilu se přece jen podařilo rozdělenou katolickou církev opět sjednotit (i když ne reformovat). Nový papež Martin V. tak už mohl vyhlásit křížovou výpravu proti kacířským Čechům. Díky válečnické genialitě, vůdcovským schopnostem a oddanosti husitskému programu Jana Žižky z Trocnova nepotkal stoupence husitství podobný osud jako např. jihofrancouzské katary (albigenské). Tím se začaly dlouhotrvající a krvavé války na českém území a původně z nutnosti obrany se z nenásilného náboženského husitského programu stal program především válečnický, který mečem „očišťoval zemi od majetku církve pro Boží soud“ a na jehož konci se stal husitský „boží bojovník“ synonymem pro žoldáka, odborníka na opevňování i dobývání hradů válčícího v dalších evropských konfliktech na všech stranách, jakož i vypalování kostelů a klášterů (během husitských bojů jich lehlo popelem na 170).

Semknutí českých zemí proti křižáckým vojskům ovšem zdaleka neznamenalo jednotu Husových nástupců ve věcech víry. Táborský směr, etablovaný roku 1420 volbou vlastních kněží, zastával radikální reformy, na které nebyli ochotni přistoupit příslušníci pražského konzervativního křídla. Situaci navíc komplikovala přítomnost těch, kterým z Husovy a Jakoubkovy reformy (artikulů) stačilo jen přijímání podobojí a jinak se plně ztotožňovali s tradicí Říma a potažmo i celé ostatní Evropy.

A všechno „české“ začalo být nadlouho považováno za podezřelé a kacířské. Z duchovní křižovatky Evropy se rázem stala na mnoho let periferie tak zapadlá, že William Shakespeare ve své Zimní pohádce přisoudil Čechám moře. Trend nezastavili ani husitští teologové Mikuláš Biskupec z Pelhřimova či Petr Chelčický, k jejichž myšlenkovému dílu se po staletí vracejí mnozí intelektuálové, ani jediný husitský arcibiskup Jan Rokycana (Římem ovšem nikdy nepotvrzený), který působil v Týnském chrámu. (Z jeho průčelí tehdy na Staroměstský rynek zářil veliký pozlacený kalich.)

Po 14 letech vysilující občanské války bylo radikální křídlo husitů poraženo u Lipan a ostatní zasedli k jednacímu stolu. O dva roky později byla na náměstí v Jihlavě zveřejněna Basilejská kompaktáta – úmluva mezi basilejským církevním koncilem a zástupci husitské strany. Ze čtyř artikulů byl českým protoprotestantům přiznán jen ten druhý (přijímání podobojí), ostatní body nikoli. Po Jakoubkovi ze Stříbra, zakladateli utrakvismu, se na dalších 35 let stal představeným utrakvistické husitské církve Jan Rokycana.

 

Původní katolicismus se v Čechách stal na dalších 150 let menšinovým vyznáním. Pražské arcibiskupství bylo neobsazené a pražská kapitula přesídlila z heretické Prahy do Plzně. Utrakvistická církev snila o smíru s Římem a o papežském potvrzení Rokycany jako arcibiskupa. České země se nadlouho ponořily do chaosu a izolace od evropských duchovních proudů. Z Karlovy univerzity zbylo jen torzo.

K programu husitského hnutí se přihlásila i část moravské šlechty. Velká města v čele s Brnem se ovšem postavila za katolického panovníka Zikmunda Lucemburského, kterého moravský zemský sněm r. 1419 zvolil moravským markrabětem. Císař se svým moravským spojencům odvděčoval udělováním privilegií, čímž opět mírně posílil jistou autonomii Moravy, ale třeba také vykázáním Židů z královských měst. Židovské komunity tehdy musely hledat útočiště ve šlechtických lénech.
 

Ačkoliv husitství a utrakvismus Moravu neovlivnily tak jako Čechy, v předbělohorském období po prvním českém stavovském povstání (1547) moravská autonomie nekatolíkům přála a na celé Moravě vznikla silná centra novoutrakvistů (luteránů) a Jednoty bratrské (Olomoucko, Brněnsko, Valašsko).

 

Jednota bratrská

Jednota bratrská, založená r. 1457 v Kunvaldu ve východních Čechách bratrem Řehořem (z pražského kališnického kláštera v Emauzech) pod vlivem učení Petra Chelčického, zprvu nechtěla být novou církví, ale spíš laickým řeholním řádem. Avšak když si komunita bratří v r. 1467 zvolila vlastní kněze, vlastně se tak oddělila od římské církve i českých utrakvistů, a fakticky se církví stala. Duchovní i laičtí představitelé Jednoty byli voleni centrálně a vysíláni k jednotlivým sborům – komunitám. Ty přibývaly od konce 15. stol. a v průběhu 16. st. především ve východních Čechách a na Moravě (Mladá Boleslav, Brandýs nad Orlicí, Ivančice, Uherský Brod, Přerov, Fulnek), ačkoliv Jednota byla až do Rudolfova majestátu (roku 1609) právně neuznána a často také pronásledována.

Svou morální přísností a pracovitostí si získala i příznivce z nižší i vyšší šlechty (například Petr Voka nebo Žerotínů) a často byla na panstvích nejen trpěna, ale i vítána. Bratrští kněží nežili z desátků, ale naopak se museli po vzoru biblických apoštolů uživit vlastníma rukama. Být členem Jednoty znamenalo celoživotní formování a vzdělávání se ve víře, ale také mravní přísnost, v počátku i nedůvěru k obchodu a majetku, ke vzdělání a šlechtickému stavu.

Ač Jednota byla minoritou, dokázala být výraznou křesťanskou skupinou, která ovlivnila např. českou literaturu svým původním překladem Bible, prvním českým překladem z původních jazyků (hebrejštiny a řečtiny) předchozí překlady vycházely z latinské Vulgáty. Podle města Kralice, kde byla vydána, se jmenuje Bible Kralická a nadlouho ovlivnila vývoj českého jazyka.

 

V některých rysech se Jednotě bratrské podobalo nové radikálně reformační hnutí tzv. anabaptistů neboli novokřtěnců, česky označovaných „habáni“ kteří zanechali stopu na Jižní Moravě (Mikulov) a na Slovensku.

 

Zatímco v Evropě je 16. století vrcholnou érou renesančního umění, na našem území se s renesancí a humanismem můžeme setkat především v literatuře a hudbě. V architektuře renesanční sloh šířili především šlechtici, kteří si stavějí svá sídla podle západních renesančních vzorů (zámek v Litomyšli, letohrádek královny Anny – Belveder v Praze, zámek Nelahozeves, Bučovice, Velké Losiny).

V renesančním duchu vznikají velké urbanistické městské celky (Telč, Slavonice, Nové Město nad Metují, Třeboň), které symbolizují vzrůst vlivu měšťanského, především utrakvistického obyvatelstva. U duchovních památek jde především o menší kostely stavěné současně se zámky nebo drobné venkovské kostely. Nesou spíše stopy doznívající gotiky s renesančními prvky. Výjimkami jsou původně luterský kostel sv. Petra a Pavla v Kralovicích, kostel sv. Bartoloměje a kostel sv. Jana Křtitele v Pardubicích či sbor Jednoty bratrské v Mladé Boleslavi.
 

Významné letopočty světové historie

1309-1377 –
papež sídlí v Avignonu
1328 – 
začátek stoleté anglicko-francouzské války
1228 –
5.křížová výprava
do 1270 –
6. a 7.křížová výprava
1378-1417 –
papežské schisma (dva papežové-v Římě a Avignonu)
1410 –
poražen řád německých rytířů v bitvě u Grundvaldu
1431 –
upálena Johanka z Arcu
1450 –
Jan Gutenberg v Mohuči vynalezl knihtisk
1453 –
dobyli Turci Cařihrad a začali postupovat do Evropy
1492 –
objevení Ameriky
16.století –
reformace M.Luthera aj.Calvina
1529 –
Turci oblehli Vídeň
1540 –
založen jezuitský řád
1572 –
ve Francii „Bartolomějská noc“ – vyvraždění hugenotů