9. - 11. století

Po rozpadu franské říše Karla Velikého na tři části (r. 814) a ve stínu nastupující východofranské říše roste základ nového státního celku západních Slovanů, Velkomoravská říše, která udržuje kontakty jak s křesťanským západem (Řím), tak i východem (Byzanc). Po jejím zániku se centrem západoslovanské státnosti stávají přemyslovské Čechy, které se více přimknou k západnímu křesťanství. Výraznými postavami této doby jsou byzantští misionáři Konstantin a Metoděj, přemyslovský kníže Václav a slavníkovský biskup Vojtěch. Na epochu zrodu české státnosti navazuje období rozmachu Svaté říše římské, která přináší vítězství křesťanské vzdělanosti a kultury. Evropský kontinent dostává do vínku společnou duchovní dimenzi.

Po tehdy již prastarých cestách, kterými po staletí putovali keltští obchodníci a druidové, římské legie, slovanské kmeny, avarští kočovníci, irští misionáři i franská vojska, přicházejí roku 863 do oblasti Moravy z makedonské Soluně dva bratři, Konstantin a Metoděj. Byzantský císař Michal III. je sem vyslal na žádost velkomoravského knížete Rostislava I., aby na Moravě vyučovali křesťanské náboženství, vychovávali kněží a zakládali kostely.
 

Úspěch obou bratrů byl založen především na tom, že nelpěli na latině, ale po vzoru řecké abecedy vytvořili slovanské písmo – hlaholici, do které přeložili základní křesťanské texty, a tak přinesli Slovanům křesťanskou zvěst v jejich řeči. Bohoslužby vedli a křesťanství vyučovali ve staroslověnštině. Pozůstatky památek z této doby můžeme nalézt na jižní Moravě, především v Mikulčicích a Starém Městě u Uherského Hradiště.

Odshora šířila se víra

První křest českých knížat proběhl již roku 845 v německém Řezně, avšak prastaré pohanské cesty se proměňovaly na křesťanské i tehdy, když roku 880 přijal na Moravě křest z rukou arcibiskupa Metoděje přemyslovský kníže Bořivoj se svou chotí Ludmilou. Celý akt se jistě udál v kostele vystavěném po vzoru byzantských chrámů.
 

Jejich prosvětlená a odlehčená kupole představující nebeskou báň symbolizuje nebeské království s vládnoucím Kristem; spodní síň ke shromažďování představovala lidský svět (nejslavnější zástupce chrámu tohoto typu je Hagia Sofia v dnešním Istanbulu). Byzantské chrámy mívaly krytou západní předsíň zvanou nartex, určenou pro dosud nepokřtěné a vyučující se křesťanství.
 

Na Bořivoje, prvního známého přemyslovského knížete, tato cesta musela udělat veliký dojem – slovanská bohoslužba se pak totiž v Čechách sloužila vedle té západní, latinské, až do doby jeho vnuka, knížete Václava. Václavovy cesty už ale byly vytyčeny směrem k západu, k východofranské říši. Podle západních vzorů vznikají na českém území první předrománské kostely. Nejstarším z nich je rotunda na Levém Hradci zasvěcená sv. Klementu – světci, jehož ostatky přinesli z Krymu do Říma právě soluňští věrozvěsti.
 

Stejné svěcení měl i kostel ve Staré Boleslavi, který kníže Václav nechal (jako dřevěný) vystavět. Po pozdější románské přestavbě byl vyzdoben vzácnými freskami, na kterých se objevuje zobrazení nejen knížete, ale i jeho zbožné babičky sv. Ludmily.
 

Ta jej spolu s bratrem Boleslavem vychovávala v křesťana, zatímco zemi vládla jako regentka matka nezletilých chlapců, kněžna Drahomíra, která naopak křesťanské novoty příliš nevítala. Rivalita mezi tchyní a snachou skončila až politickou vraždou sv. Ludmily dvěma pochopy z Drahomířiny družiny. Hlavní spor obou kněžen však asi s přijetím či nepřijetím křesťanství jen souvisel – jedna se v zahraniční politice chtěla orientovat na Bavorsko, s nímž udržoval dobré vztahy Václavův otec Vratislav, druhá na Sasko, jehož král Jindřich Ptáčník byl stále mocnější. Další hlasy, kterým přál sluchu proradný Boleslav, pak naopak radily vybojovat si na německých knížatech a králích úplnou suverenitu...
 

Sotva Václav dospěl a ujal se vlády, nechal Ludmilu pohřbít na Pražském hradě a svou matku za trest vykázal z knížecího dvora (ba snad i ze země). Později jí však dokázal odpustit a je možné, že právě Drahomíra se snažila Václava varovat před úmysly jeho bratra Boleslava, podněcovaného bojechtivými vladyky k bratrovraždě, které se dopustil před kostelem sv. Kosmy a Damiána ve Staré Boleslavi v roce 935.

Založení biskupství v Praze

Čechy a Morava učiní významný duchovní krok roku 973 při založení pražského biskupství. V rotundě na Levém Hradci, kde byl předtím biřmován a vysvěcen na jáhna, byl r. 982 zvolen druhým pražským biskupem (a prvním českého původu) Vojtěch Slavníkovec. Jako mladý studoval teologii v Magdeburku, kde se sblížil s budoucím císařem Otou III. Asketické rysy velkého Slavníkovce se ale v Čechách dostávaly do sporu s realitou biskupského úřadu v teprve nedávno a jen povrchně pokřtěné zemi.
 

Po 5 letech marného snažení vymýtit obchod s otroky (z něhož tehdejší Praha čerpala své bohatství), mnohoženství a alkoholismus biskupský úřad znechuceně opustil a se svým bratrem a nerozlučným souputníkem sv. Radimem odcestoval do Říma. Po apelu knížete Boleslava II. se Vojtěch na svůj biskupský stolec v roce 992 vrátil a přivedl s sebou i skupinu italských benediktinů, pro které nedaleko Pražského hradu v Břevnově založil první mužský klášter v Čechách. Prvním klášterem v českých zemích byl ženský benediktinský konvent u sv. Jiří na Pražském hradě, založený již roku 976.
 

V době, kdy Vojtěch mučednicky umírá na misijní cestě u pobaltských Prusů, se z východofranské říše stává ve spojení s duchovní autoritou Říma velmoc střední Evropy, Svatá říše římská. Biskup Vojtěch se snažil posílit autonomii církve, která tehdy byla silně závislá na světské moci. Je jedním z předních svatých také v Maďarsku a v Polsku, pro které byl věrozvěstem (podle legendy měl pokřtít budoucího prvního uherského krále Štěpána I.).
 

Sv. Radim, který byl svědkem bratrovy smrti a zajat, se zasadil o to, aby polský král Boleslav Chrabrý získal Vojtěchovo tělo z rukou pruských pohanů (podle legendy jej vyvážil zlatem). Vojtěch pak byl pohřben ve středopolském Hnězdně, kde bylo při té příležitosti založeno arcibiskupství, svěřené právě Radimovi. Vojtěchovy ostatky se v roce 1039 vrátily do Prahy jako válečná kořist Břetislava I. a jsou uloženy v chrámu sv. Víta.

Sázavský klášter a biskupství olomoucké

Pomyslnými křižovatkami cest mezi křesťanským východem a západem se Čechy staly opět v době panování knížete Oldřicha, jinak tvrdého válečníka, když po setkání s poustevníkem Prokopem r. 1032 nechal založit v Sázavě klášter a ustanovil jej jeho prvním opatem. Svatý Prokop je prvním českým světcem, který nepocházel z vládnoucího rodu a jehož pozemský život nebyl ukončen násilnou smrtí. Sázavský klášter byl benediktinský, ale provozovala se zde slovanská liturgie a psaly se knihy ve staroslověnštině. Mniši navázali styky s Kyjevskou Rusí. Vazby na západ však byly silnější, staroslověnština v Sázavě utichla r. 1096, kdy byli mniši vyhnáni a nahrazeni bratry benediktiny s liturgií latinskou.
 

Alespoň symbolicky na Metodějův odkaz navázalo roku 1063 založení olomouckého biskupství (s tím pražským podléhalo mohučskému arcibiskupství), které však již vzniká v době po formálním rozdělení křesťanstva na východní (byzantské, později pravoslavné) a západní (římskokatolické). Rozdělení roku 1054 dovršilo několikasetleté soupeření dvou duchovních velmocí o vůdčí autoritu v křesťanském světě.
 

Rok nato byla rozdělena i Morava, ovládaná po pádu velkomoravské říše Přemyslovci. Kníže Břetislav I. krátce před svou smrtí v roce 1055 Moravu rozdělil na tři údělná knížectví, která svěřil do péče svým synům. Vznikly tak úděly Olomoucký, Brněnský a Znojemský. Tyto tři úděly byly v roce 1182 sloučeny v Moravské markrabství, které mělo vždy v dějinách určitou politickou a také náboženskou nezávislost s vlastním stavovským sněmem a později i zemským výborem.