Cesty reformace i rekatolizace, misionářů a exulantů

16. – 18. století

Již ne snaha o reformu, ale už česká a evropská reformace (rozchod s institucí katolické církve) přináší nejen nové rozdělení center moci, nové konflikty, ale i nové myšlenkové podněty a teologické důrazy. Tato epocha začíná reformátory Martinem Lutherem, Janem Kalvínem, růstem Jednoty bratrské. Snaha osvobodit se od mocenského centra v Římě a protisnaha toto centrum udržet za každou cenu jsou motorem nového dění a napětí, která vyústí v třicetiletou válku. Po době renesančního kavalírství, důrazu na lidskou individualitu, přichází éra citově rozjitřeného a dynamického baroka, které se opět upíná k Boží moci a velikosti, ba neváhá svou lidskou individualitu Bohu zcela přenechat. Začíná s nástupem Jezuitského řádu a pokračuje dílem Jana Amose Komenského, ale třeba i Vojtěcha Arnošta z Harrachu a Jana Blažeje Santiniho či stavitelské rodiny Dientzenhoferů.

Alespoň pro tu část Evropy, která se připojila k reformaci, vrátil Čechám a Moravě zvuk německý augustiniánský mnich a profesor Martin Luther, který nejprve vystoupil proti církvi s kritikou odpustků, podobně jako o sto let dříve Hus. Když byl doktor Martin roku 1519 během jedné z univerzitních teologických disputací v Lipsku nařčen z husitského kacířství, vyžádal si během polední přestávky k nahlédnutí záznamy z kostnického koncilu. Z četby Husových výpovědí zjistil, že se jejich náhledy na církev shodují a Husa se veřejně zastal. I v tom, že hlavou církve není papež, ale Kristus, že vyvolená církev (obecná) není jen ta náležející Římu a že církev by měla své učení rozvíjet jen na základě bible. V očích církevních představitelů si Luther zřetelně pohoršil, neboť se přihlásil k „zatvrzelému kacíři“.

Nejprve luterská (augšpurská) mezi německým obyvatelstvem a pak stále více kalvínská (reformovaná) reformace proniká, i prostřednictvím Jednoty bratrské, také na české území. Jejímu šíření napomáhal objev knihtisku, humanismus i věhlasné německé, švýcarské a nizozemské univerzity, na které chodili čeští studenti studovat ve stále větší míře. Prošla jimi velká část předbělohorské protestantské elity.

Luterská reformace ale vnesla do řad českých utrakvistů také rozbroje. Tradiční utrakvisté tak radikální nebyli, a stále více proto inklinovali k římské církvi a zachovávali převážně staré řády a tradice. Naopak mnozí jiní byli uchváceni novou vlnou reformačních myšlenek, přijímali nejen Luthera, ale i Zwingliho, Bucera a Kalvína. Současná historiografie proto tehdejší utrakvisty dělí na „staroutrakvisty“ a reformní „novoutrakvisty“, kteří i své svěcení vyhledávali mezi luterány, za hranicemi.

Majestát císaře Rudolfa II. o náboženské svobodě pro nekatolické obyvatelstvo (roku 1609) umožní existenci i luterských církví a vznik i evangelickým kostelům raného baroka na našem území. Do třicetileté války však už zbývá jen 9 let...

Bratři v exilu

Barokní sloh a kulturu do českých zemí skutečně přinesl až nástup rekatolizace. Jejím milníkem je pozvání řádu Tovaryšstva Ježíšova (tzv. jezuitů) na naše území roku 1556. Tento řád s vojenskou kázní i organizací byl po protireformačním koncilu v Tridentu (it. Trento) vybrán jako hlavní nástroj rekatolizace v Evropě.

Jezuitské školy byly lákavé především v důrazu na výuku přírodních věd a klasických jazyků (brána k politické, obchodní i vojenské kariéře). Tyto školy byly otevřené především pro šlechtické mladíky, a tím si dlouhá desetiletí vychovávaly „svou“ elitu, která po dlouhou dobu nepozorovaně sílila. Pro mladé protestanty, kterým byly školy otevřené také, nebylo pak těžké konvertovat na katolickou víru a bít se za církev, mariánskou náboženskou úctu a další výsostné prvky katolické zbožnosti.

Příchod jezuitů znamenal pro české protestanty vážný problém. Jezuitská pedagogika zastiňovala veškeré utrakvistické i bratrské školství, působila i na Komenského. Zřetelný vliv měli jezuitští otcové také na katolickou šlechtu. A v neposlední řadě jezuité obnovili polemický boj proti všem, kterým byla cizí zbožnost ve stylu tradičního staroutrakvismu, především tedy proti bratřím a luteránům.

Počátek rekatolizace

Po nezdařeném povstání protestantských stavů v Čechách proti císaři Ferdinandovi a bitvě na Bílé hoře přichází éra rekatolizace země všemi prostředky. Při probíhajícím konfliktu třicetileté války mnozí evangelíci skrývající se v ilegalitě ještě doufají ve vojenský obrat poměrů, avšak po Vestfálském míru roku 1648, který uplatňuje stoletou zásadu „koho vláda, toho víra“ (cuius regio, eius religio), dochází k dalším vlnám rekatolizace i k odchodu těch, kteří ke katolictví odmítli konvertovat (na 30 000 evangelických rodin muselo odejít ze země).

Teprve švédská vojska za třicetileté války také rozhodla o tom, že je dnes hlavním městem Moravy Brno, které jako jediné moravské město odolalo jejich obležení. Až do té doby se moravský zemský sněm scházel střídavě v Brně a v Olomouci, která byla sídlem biskupství  a od roku 1777, kdy bylo (na základě žádosti Marie Terezie) založeno biskupství i v Brně, arcibiskupství. Sídlo špičky církevní hierarchie celého markrabství bylo jedním z důvodů, proč byla Olomouc vždy jednou z bašt katolicismu.

Navzdory všem snahám rekatolizátorů především v méně dostupných oblastech Valašska, Vysočiny a Východních Čech přežilo tajné evangelictví až do vydání Tolerančního patentu a tajní kazatelé a šiřitelé knih uchovali kontakty českých tajných evangelíků s reformační Evropou. Cesty těchto kazatelů a šiřitelů knih byly utajené, často vedly paralelně podél hlavních obchodních a správních cest a mnohdy se jim říkalo „kacířky“.

Na poli malířství se rekatolizaci podvolí např. Karel Škréta, zemi opustí Jan Kupecký. Nejznámějším českým exulantem se stal poslední biskup Jednoty bratrské Jan Amos Komenský, který ve světě proslul především pro svou pedagogickou (jazykové učebnice) a encyklopedickou činnost. Svými spisy ukázal jak na budoucí éru osvícenství rozumu, tak i na současnou barokní citově vzedmutou zbožnost.

S násilným vyháněním a stíháním nekatolíků však nesouhlasili všichni, příkladem jsou např. kardinál Vojtěch Arnošt z Harrachu a jeho blízký spolupracovník, milánský rodák Valerian Magni, který dokonce veřejně vystupoval proti nelidskému zacházení s nekatolíky a monopolnímu postavení jezuitského řádu. Za svůj postoj byl obžalován, vězněn v Římě a rok po svém propuštění zemřel v Salcburku.

Extatické baroko

Na začátku 18. století získává rekatolizace mohutný impulz, a to především po svatořečení Jana Nepomuckého, jehož kult se stal nástrojem, jak překrýt paměť na Jana Husa a přimknout národ ke katolické církvi. S šířením nepomucké úcty však rostou i skvostná díla českého baroka, především od Jana Blažeje Santiniho, stavitelské rodiny Dientzenhoferů a dalších.

Barokní umění s sebou přináší vzedmutou emocionalitu, dynamiku, vášeň, vzpíná se racionalitě a řádu a vrací se k nevyzpytatelné přírodě ve snaze zachytit život v jeho dynamické proměně. Snaží se vystihnout stav neklidné a pochybnostmi zmítané duše vzhlížející k Bohu. Architektura se má dotknout Božího majestátu skrze hmotný svět. Baroko se obrací k lidovým masám a nabízí hmotný nadbytek, svůdnost a patos propojit a „posvětit“ emocemi vzedmutou vírou. Zájem roste také o rétoriku a divadlo.

Do architektury se plně vrací kupole, freskami přecházející do nebeských výšek, neklidné linie, rozevřené tvary, optické iluze, asymetrie. Barokní člověk chtěl být stržen silnými prožitky do nekonečných dálek. Vnější přesvědčivost je důležitější než racionální pravdivost, iluze převzala úlohu důkazu (Andrea Pozzo, autor jezuitského hlavního kostela Il Gesú ve svém díle Perspektiva napsal: „Iluzivní prvky musí mít svůj pravý účinek, tj. oklamat zrak. Vzpomínám si dokonce, že jsem viděl lidi, kteří chtěli vystoupit po schodišti a poznali svůj omyl, teprve když je vlastnoručně ohmatali.“).

Každý region, každá druhá vesnice v Čechách a na Moravě v sobě nese pečeť baroka skrze architektonické památky či tradici náboženských poutí, které na našem území především v dříve nekatolických oblastech šířily katolickou spiritualitu.

Barokní, citová zbožnost však má také ozvuky v protestantské, tzv. pietistické zbožnosti zvláště v luterském prostředí. V německém Halle jsou tištěny a tajně pašovány do Čech mnohé knihy, katechismy, modlitební knihy. V saském Hernhuttu s pietistickou zbožností zakládá obnovenou Jednotu bratrskou hrabě Ludwig von Zinzendorf. Pietismus s kritikou „nedělního křesťanství“ a zdlouhavého důrazu na hledání správných definic víry na úkor praktického života křesťana přináší do křesťanského světa prvek pravidelné četby Bible a společných modliteb při setkávání v domácnostech a později na farách.