Anotace (1939 – 21. stol.): Se skončením druhé světové války se Čechy a Morava ocitají na východní straně železné opony, spadající pod ateistický komunistický režim. Začíná jedno z nejtemnějších období křesťanství v českých dějinách, charakterizované tvrdými perzekucemi, lákáním ke kolaboraci s režimem i řízeným vzdalováním křesťanství od života běžných lidí. Mnozí křesťané však tuto situaci nepřijímají trpně a bojují o udržení svého významu pro společnost.

Druhá světová válka v letech 1939–1945 a následná doba komunistické totality v l. 1948–1989 znamená násilné přerušení prvorepublikového vývoje v naší společnosti. Český národ se ve válečných dobách pro útěchu vrací k významným epochám minulosti. Výrazně tomu napomohl například Vladislav Vančura s dvojdílnými Obrazy z dějin národa českého či Pekařův žák, historik Zdeněk Kalista.

Do spolupráce s nacistickým Německem se zapojí mnozí sudetští Němci (někteří se ale zapojí do odboje, např. kněží Richard Henkes, Johan Nepomuk Smolik), a tak z německých kostelů často visí rudé vlajky s hákovým křížem. Někteří křesťané kolem organizací Orel, Junák, YMCA jsou perzekvováni a vězněni, mnozí křesťané a duchovní se aktivně zapojují do odboje (Jaroslav Šimsa, Bohumír Opočenský, Miloš Bič, Štěpán Trochta, Antonín hrabě Bořek-Dohalský).

Skupina duchovních kolem pravoslavného biskupa Gorazda II. se zapojí do spolupráce na atentátu na říšského protektora Reinharda Heydricha, když se snaží české výsadkáře, kteří atentát provedli, ukrýt v kryptě kostela sv. Cyrila a Metoděje v Praze. Úkryt byl vyzrazen, a přestože biskup o úkrytu zpočátku nevěděl, snažil se vzít celou záležitost na sebe, aby uchránil své věřící. Spolu s ostatními spolupracovníky byl popraven. Po skončení druhé světové války je vyhnáno německé obyvatelstvo z Čech a Moravy, končí se několikasetleté soužití i potýkání dvou národů. Němečtí křesťané opouštějí své kostely, poutní místa a duchovní centra. Mnohé kostely od té doby chátrají.

Poslední doba temna

Ateistický komunistický režim se chtěl vypořádat s protivníky své ideologie po svém, mnoho duchovních a statečných křesťanů, zejména katolických, je v padesátých letech souzeno ve vykonstruovaných procesech, vězněno, popraveno, mnohým je zakazována duchovenská činnost. Jsou rozprášeny katolické řeholní řády, kláštery v Želivi a v Broumově se na určitou dobu staly internačním táborem pro stíhané kněze. Charitativní a mládežnické organizace jsou spolu s církevními školami zakázány, teologické fakulty omezeny.

Tzv. měnová reforma postihla stejně jako celý národ i úspory farností a sborů, které chtěly věnovat na opravu, rozšíření či stavbu nových kostelů. Někteří duchovní kolaborují s režimem (např. skupina kněží v Pacem in terris), někteří se zapojí do protikomunistické činnosti v disentu, především kolem Charty 77 nebo kolem tzv. podzemní církve. Během komunismu je jen výjimečně postaven nový kostel či modlitebna.

Ačkoliv režim zabraňoval informování o jeho průběhu, pro katolickou církev je výraznou událostí celého 20. století jednání Druhého vatikánského koncilu (1963–1965), který reagoval na výzvy současné společnosti, otevřel církev světu a jiným křesťanským proudům (ekumenismus). Jeho zasedání se účastnil i kardinál Josef Beran, kterému režim zakázal návrat zpět do vlasti.

Po sametové revoluci roku 1989 se církve snaží obnovit svou činnost, navazovat zpřetrhané vazby, působit ve školství či v sociální a charitativní oblasti. Obnovují se katolické poutě, při návštěvě papeže Jana Pavla II. v roce 1997 dochází ke svatořečení Jana Sarkandera a Zdislavy z Lemberka, která stává patronkou rodiny. Pro katolíky se stávají důležitou událostí návštěvy papežů (Jan Pavel II. a Benedikt XVI.).

Česká republika je prý nejateističtější a nábožensky nejvlažnější zemí světa, ovšem přesto se staví nové kostely, zakládají se komunitní centra, vznikají nové farnosti a sbory. Duchovní cesty dnes převážně probíhají přes internet, navigace a mobilní sítě, přesto probíhají dále, objevují nové horizonty a jdou vstříc blížícímu se Božímu „nebeskému Jeruzalému“.