Vztah židovské a křesťanské víry prošel v minulosti komplikovaným vývojem. Křesťané se považují za pokračovatele příběhu Izraele, Nový zákon za naplnění Starého zákona. Avšak židovství na křesťanství nahlíží jako na učení odporující Tóře (Zákonu – Pěti knihám Mojžíšovým).

Vztah obou náboženství byl a je stejně provázaný, jako komplikovaný v zemích celého světa, a tedy i v Čechách a na Moravě. Počátek přítomnosti Židů na našem území se klade již do římské doby, kdy tudy židovští kupci procházeli s obchodními karavanami. První písemné zmínky o židovském osídlení jsou však až z 10. století. Asi nejznámější je zpráva židovsko-arabského kupce Ibrahima ibn Jakoba z roku 965. Tehdy Židé začali zakládat osady v Praze, později i v jiných městech. Osady byly do jisté míry autonomní, řídila je vlastní samospráva, v jejímž čele stáli znalci náboženského práva.

V letech 1096 a 1097 došlo v Praze v souvislosti s první křížovou výpravou k prvním pogromům na Židy. Jejich postavení se ještě zhoršilo po lateránských koncilech na přelomu 12. a 13. století. Byla nařízena segregace Židů od křesťanského obyvatelstva, možnosti obživy jim byly omezeny pouze na obchod a finančnictví a byli uzavřeni do ghett. Toto církevní podněcování nesnášenlivosti křesťanů vůči Židům vyústilo až ve fyzické napadání židovského obyvatelstva, a proto nakonec papež Inocenc IV. vydal buly zakazující násilí proti Židům. Diasporou zkušení Izraelité ale tušili, že nařízení papeže jim bezpečnost nezajistí. Proto hledali ochranu u panovníka.

Nejprve jim vyhověl Václav I., později Přemysl Otakar II., který roku 1254 vydal privilegia Statuta Judaeorum. Podle nich se Židé stali královým majetkem a jakýkoli útok na ně i na jejich majetek byl útokem na krále. Zároveň je také nikdo nesměl nutit násilím ke křtu. Za tuto „výsadu“ Židé museli platit daně a poskytovat panovníkovi půjčky. Ve 13. století se Židé začali usazovat nejen v Praze, ale také v Brně, Olomouci, Jihlavě, Litoměřicích či Příbrami. Budovali uzavřené osady, což mělo náboženské i politické důvody. Žili v náboženské a kulturní pospolitosti, panovník měl přehled nad svým „majetkem“. V osadách začaly vznikat synagogy a školy, většinou mimo hradby pak byly zakládány židovské hřbitovy.

V průběhu staletí byli Židé z českých zemí několikrát vyháněni, několikrát se vraceli, několikrát se bránili pogromům. Většina panovníků ale jejich – především finanční – pomoc nadále využívala.

Pod ochranou Golema

Výrazným obdobím se stává pro české a moravské Židy 16. století, které se neslo ve znamení převažující tolerance. Vznikají nové židovské synagogy, posilují se centra (Praha, Mikulov) a vznikají nová. V této době žil také významný myslitel a pedagog rabi Jehuda ben Becalel, zvaný Löw či Maharal. S jeho postavou jsou spojeny legendy o postavě Golema, který měl Židy chránit před pogromy.

Větší svobodu pro židovské obyvatelstvo umožnila doba osvícenství, a především císař Josef II., který zrušil označování Židů a povolil jim univerzitní vzdělání. Zároveň však omezil pravomoci židovské samosprávy a nezrušil ani toleranční daň, kterou zavedla Marie Terezie jako platbu za možnost žít v českých zemích. Josef II. totiž chtěl Židy začlenit do služeb státu.

Všechny tyto změny židovské obyvatelstvo podnítily k asimilaci. Ale v této otázce nebyli Židé jednotní. V 19. století se utvořily dva myšlenkové proudy. Drtivá většina Židů upřednostňovala asimilaci a sblížení s českou či německou kulturou. Stávali se z nich Češi a Němci židovského vyznání. Mezi nimi proslulo mnoho architektů, vědců, spisovatelů (mj. Max Brod či Franz Kafka).

Naopak sionisté trvali na národní a kulturní svébytnosti Židů. Oba proudy utvářely spolky a usilovaly o další liberalizaci svých práv. V revolučním roce 1848 získali Židé svobodu pohybu, sňatků, přestali platit toleranční daň. Zcela zrovnoprávněni byli až tzv. prosincovou ústavou z r. 1867.

V průběhu 19. stol. až do roku 1939 vznikaly nové synagogy, které byly stavěny v tehdy oblíbených stylech – romantismus, novogotika, novorenesance, funkcionalismus. Na našem území vynikali židovští architekti a stavitelé (Ernst Wiesner, Bedřich Feuerstein, Otto Eisler, František Zelenka). Některým se podařilo uprchnout před nacisty např. do USA a šířit tam věhlas české architektury.

Od počátku 70. let 19. století docházelo zejména v ukrajinské Oděse, ale také v celé řadě dalších měst k řadě pogromů, které postupně přerostly až do 20. století. Tento antisemitismus přivedl některé Židy k myšlence na obnovení židovského státu, kde by bylo možné žít v klidu a míru. Antisemitismus vyvrcholil zejména v době 2. světové války. Holocaust, hebrejsky šoa, nepřežilo na 80 000 českých, moravských a slezských Židů. Přeživší pak čekal útisk i od komunistického režimu.

Po roce 1989 bylo v Československu několik židovských obcí obnoveno a mohou opět svobodně provozovat své náboženské a kulturní aktivity. V současné době je v České republice 10 židovských obcí seskupených ve Federaci židovských obcí. K židovskému vyznání se hlásí na 4000 osob.