23. červen

středa, 2021

Po
Út
St
Čt
So
Ne
01
02
03
04
05
06
07
08
09
10
11
12
13
14
15
16
17
18
19
20
21
22
23
24
25
26
27
28
29
30

Kozí Hrádek. Na velikosti nezáleží.

Dnešní den mi moc příjemně nezačíná. Po minulých slunečných dnech mě budí kapky deště, zamračená obloha, za kterou bych sluníčko hledal jen těžko. Ale co, i to je den, i s tím má pouť musí počítat. Mistr Jan Hus se nezalekl mnoha nepřátel, až do samého konce dokázal bojovat a hlásat své myšlenky.

Proti tomu je nějaký déšť opravdu ničím. S touto myšlenkou nasedám na kolo a mířím směr Kozí Hrádek, který leží na půli cesty mezi Táborem a Sezimovým Ústím. Cestou přemýšlím, kde tato zřícenina, kde Hus našel útočiště a kde psal naše dějiny, přišla ke svému názvu. Hrádek, to mi dává smysl. K hradu má zřícenina na necelých dvou tisících metrech čtverečních daleko, je to prostě takový menší hrádek. Ale proč zrovna kozí?
 

Vidím, jak klidná a příjemná lesní cestička spěje ke svému konci a pomalu na mě vykuje můj dnešní cíl. Žádný mekot ale neslyším, strážné kozy nevidím, není po nich ani vidu, ani slechu. Vlastně by ani nemělo, o ničem podobném můj průvodce nepsal, to bylo asi jen mé přání. Před zříceninou zaparkuji své kolo, zaplatím studentskou dvacku a jdu vstříc dalšímu poznání.
 

Jen, co se dostanu do areálu hradu, kam se roku 1413 uchýlil Jan Hus, kde ho vzal pod ochranu Jan z Ústí, konečně nacházím odpověď na mou otázku. A klepu se na čelo, jak jsem mohl uvažovat o nějakých kozách. Na informační tabuli čtu: první zmínky o Kozím Hrádku pocházejí z roku1377, kdy byl v držení Vlčka z Kozího. A je to, otázka je vyřešena. S chutí si z tašky vytáhnu dva krajíce chleba, paštiku a spokojený s odpovědí, která mi doteď nedala pokoj, hledím po okolních hradbách.
 

Ty bývaly 140 centimetrů silné, na východní straně byla brána. Jinak ale hrad moc chráněný nebyl. Aspoň, že měl osmnáct metrů hlubokoustudnu, ve skále tesané sklepní místnosti a vysoký věžovitý pánůvpalác. Dnes tu jsou už ale pouhé zříceniny. I tak ale historii cítím všude okolo a nasávám tu posvátnou atmosféru.
 

Vždyť právě toto je místo, kde se po odchodu z Prahy pohyboval mistr Jan. Možná právě zde, kde já si teď spojově sedím, možná zde pokračoval ve svém kázání „pod lípou“, na které mířili i lidé z dalekého okolí. Vždyť možná tady psal poslední řádky své Postily, traktátu O svatokupectví, O církvi nebo spisu O šesti bludiech. Až nyní mi dochází, kde vlastně jsem.
 

Vůbec mi nevadí, že sluníčko stále nevyšlo zpoza mraků, že Kozí Hrádek není hradem velkým, jako je Karlštejn. Stačí mi jen, že vnímám vše okolo, vše, co se tady dělo. Jan Hus zde strávil rok, já pár hodin, ale cítím, že mu jsem hodně blízko. I když se v roce 1414 nevrátil sem, ale na nedaleký hrad Krakovec u Rakovníka, odkud se vydal na poslední cestu do Kostnice, kde svou pouť ukončil na hranici, já mu to odpouštím.
 

I za to krátké období na Kozím Hrádku dokázal mnoho. Poté, co byl coby rektor pražské univerzity donucen odejít z Prahy, neboť byl dán nejprve do klatby a posléze byl nad místy, kde pobýval, vyhlášen interdikt, tedy zákaz bohoslužeb, uchýlil se na těchto místech. Nenechal se však zastrašit, v kázáních zde pokračoval. Jako důkaz slouží postila, dokončena 27. 10. 1413, která obsahuje přes 50 kázání a je ovocem mistrovy kazatelské práce. Je psána pro nás, pro prostý i učený český lid, je obranná i útočná, je symbolem Husova boje, který mistr sváděl do samého konce.

 

Jsem hrdý na to, že jsem Čech. S těmito myšlenkami zříceninu opouštím, nasedám na kolo a mířím k dalšímu poznání. A mistr asi cítí, jaký obdiv k němu konám. Nejen, že mi na páteční cestu vysvitlo sluníčko, ale světe div se, když míjím polorozpadlý statek, zpoza ohrady na mě meká menší stádo pasoucích se koz. Děkuji za další krásný den, dnešní pouť končí. A zítra se podívám, kde mistrova pouť začala – do Husince.