V Táboře se cítím jako bojovník
Cítím se jako opravdový bojovník, který zdolá všechny překážky a nástrahy, kterého nikdo a nic nezastaví. Ať se děje, co se děje, i proti obrovské přesile dokážu uspět. Vedu své oddané bojovníky do boje a díky bravurnímu taktickému plánu kosím soupeře. Jsem totiž husitský vojevůdce Jan Žižka z Trocnova, slavná to osoba našich dějin.
Jen, co tasím meč a připravuji se na finální úder, slyším :„Píp, píp, píp, pííííííp.“ To ale nezní jako zvuky nabroušených mečů a brnění, spíše jako budík. Ach jo, jsem zpátky v realitě, ten krásný sen skončil. Na druhou stranu je to ale dobře. Ve vlaku právě hlásí, že příští stanicí je Tábor a to je místo, kde dnes mířím. Vzhůru za poznáním českých reformací.
Na vlakáčí mě jako první upoutá vůně čerstvých jahodových koblih, naplním si žaludek a vyrážím vstříc dalšímu poznání. Opět poznávám, jak je důležité mít průvodce. Dozvídám se, že roku 1420 na místě hradu a městečka Hradiště vybudovali husité pod vedením Jana Žižky vojenské město. Myšlenkami se vracím zpět do svého snu, tady by se válčilo… Janek Jednooký by mohl vyprávět….
Díky bilboardu se dozvídám, že v čele města stojí starosta Ing. Jiří Fišer. Díky průvodci, že v čele Tábora stáli kněží, o vojenské záležitosti se starali čtyři hejtmani. A díky hodinám strávených ve školních lavicích, že obyvatelé se navzájem nazývali bratry a sestrami a taky, že se vzdali svých majetků ve prospěch všech. Ptám se sám sebe, jak by taková společnost mohla fungovat dneska?! Pro odpověď ale nejdu daleko. Nemohla!
Jde vidět, že tady se vážně psaly dějiny. Dodnes jsou ve městě zachovány zbytky opevnění, vedle zbytků původního hradu Kotnov je dochovaná Bechyňská brána, středověk je vidět opravdu všude. Z té historie mi nějak vyhládlo, stočil jsem cestu na centrum města a v hospůdce si dal pravý táborský guláš. Jen se divím, že se nejmenoval Žižkův. To mi ale vynahrazuje krásné „Jankovo“ náměstí s dominantním kostelem Proměnění Páně, vedle nemůže chybět ani socha slavného husitského vůdce od Josefa Strachovského.
Husitství, to je kapitolou samo o sobě, strašně mě láká zjistit o něm více a více. A v tom mi padne do oka cedule s výstižným názvem - Husitské muzeum. V desíti sálech gotické radnice nasávám úchvatnou atmosféru a opět se cítím jako na bojišti. Co opravdu nemám rád, jsou malé temné prostory. Když mě ale muzeum zve do táborského podzemí, hodím strach za hlavu a jdu do toho. Vždyť tudy možná chodil i sám Žižka. A to si nemůžu nechat ujít.
Uff, je to za mnou. Je čas najít si nocleh a pomalu tu krásu, která se roku 1437 stala královským městem, pro dnešek opustit. Ještě si naposledy prohlížím náměstí, když se mě asi zželí jednoho z pracovníků kostela. Je už sice po zavírače, můj úchvat nad Táborem byl ale asi hodně vidět. Příjemný starší pán mě zve a vysílá nahoru na gotickou věž. Ten výhled je nepopsatelný. A znovu se mi vrací myšlenky k mému snu. Tady dole, mezi řekou Lužnicí, do níž se hlubokým údolím vlévá Tismenický potok, tady to ten slavný husita všechno plánoval, odtud vedl slavné výpravy a přepisoval historii.
Také já bych jí měl zítra přepsat, navštívím Kozí Hrádek, kde pobýval druhý z velkých Janů, mistr Hus. Kdo ví, kde by bez něj byl Janek, vždyť právě kvůli němu se stal později šéfem husitů.
Turistické trasy Magni