Jihozápadní Čechy

Jihozápad Čech byl trvale osídlen již od konce doby kamenné, v 6. a 7. století sem přišli Slované. Pro celý pohraniční region byly významné obchodní cesty, které tudy procházely z celých Čech do Německa a do Rakouska. Celá příhraniční oblast byla zhusta osídlena německým obyvatelstvem, a měla proto národnostně smíšený charakter. Dnes jsou proto Jihočeský a Plzeňský kraj nejřidčeji osídlené kraje republiky.

Ráz krajiny

Jedná se převážně o nížinu, která se postupně zvedá mírnými kopci především ke svým hranicím – ať na východ ke kraji Vysočina, nebo především ke státním hranicím s Německem na jihozápadě do pohoří Šumavy. Tímto územím protéká několik důležitých řek – nejmohutnější je Vltava, která ještě před tím než dorazí do Prahy, posbírá v tomto kraji řadu přítoků: Sázavu, Lužnici (s Nežárkou a Novou řekou) či Otavu (s Blanicí).

Události a osobnosti

Jihozápad Čech byl trvale osídlen již od konce doby kamenné, v 6. a 7. století sem přišli Slované. Pro celý pohraniční region byly významné obchodní cesty, které tudy procházely z celých Čech do Německa a do Rakouska. V jižních Čechách to byla tzv. Zlatá stezka, vedoucí z Prahy přes Dobříš a Prachatice do rakouského Lince a nakonec do bavorského Pasova, ležícího na rakousko-německých hranicích a na soutoku Dunaje, Innu a řeky Ilz. Přes Plzeň zase putovali obchodníci do Norimberka a Řezna.

Jižní Čechy ve 12. století ovládl rod Vítkovců, který se později rozdělil do pěti rodových větví, z nichž nejmocnější byl rod Rožmberků. Vítkovci se postupně stali nejmocnějším českým šlechtickým rodem a začali konkurovat i vládnoucím Přemyslovcům. Ti proto v jižních Čechách zakládali ve 2. polovině 13. století řadu sobě loajálních hradů a královských měst – například klášter Zlatá Koruna (kterou roku 1276 Vítkovci přepadli a zničili), Písek nebo České Budějovice. Páni z Růže, jak se Vítkovci původně psali, jim opláceli stejně – založili například Třeboň, Český Krumlov nebo klášter Vyšší Brod (od počátku projektovaný jako rodové pohřebiště).

Plzeňsko jako historický kraj v povodí Berounky vzniklo také již během raného středověku (do 1. pol. 13. století). Centrem kraje bylo přemyslovské hradiště v dnešním Starém Plzenci. Plzeňsko sousedilo s historickým krajem Prácheňským, který sahal od Železné Rudy a bavorských hranic až k Rožmitálu a Milínu u Příbrami.

Město Slunce a Nový Jeruzalém

Jihočeský kraj je plný památek připomínajících jak Jana Husa, tak i husitství samotné. To není způsobeno jen učením Husovým, ale také jeho předchůdců, např. valdenských. Ti byli v jiných zemích pronásledováni a zde hledali možnost žít a kázat své učení. Z této oblasti však pocházeli také další význační reformační myslitelé – pacifista Petr Chelčický, na nějž později navazovala Jednota bratrská, a Tomáš Štítný ze Štítného.

Plzeňský kraj byl v ohledu na náboženské vyznání rozporuplnější. Ve třetím největším českém městě, tedy Plzni, chtěli husité v čele se Žižkou a Prokopem Holým zřídit roku 1419 centrum hnutí, zvané Město Slunce, avšak nepochodili. Katolická strana ve městě převážila a husité museli odejít do nově založeného Tábora. Husité pak Plzeň třikrát neúspěšně obléhali, ale ač byli výborní válečníci, vždy neúspěšně.V roce 1578 se dokonce městská rada usnesla, že nekatolíci nemohou být zdejšími měšťany. Hrdé město Plzeň bylo poprvé a naposledy dobyto až v roce 1618 vojskem hraběte Mansfelda.

Nejbojovnější husité se uchýlili do jižních Čech, kde nad řekou Lužnicí vybudovali nové město Tábor jako výraz svého živého čekání na brzký Boží soud a na nový nebeský Jeruzalém. Obyvatelé Tábora se navzájem nazývali bratry a sestrami, zpočátku se i vzdávali svých majetků ve prospěch všech. V čele Tábora stáli kněží, o vojenské záležitosti se starali čtyři hejtmani. Jedním z nich byl i Jan Žižka z Trocnova.

Už od založení Tábora si hejtman Žižka podmaňoval katolická města a osady v jižních a západních Čechách. V březnu 1420 při přesunu z Plzně do Tábora byl u Sudoměře nedaleko Strakonic se svou výpravou napaden katolickou rytířskou jízdou, kterou husité porazili. Nezůstalo však u ojedinělého vítězství, husité se úspěšně bránili několika křížovým výpravám často vedeným Zikmundem Lucemburským a postupně ovládli nejen jižní a západní, ale také východní Čechy. V plzeňském regionu se v době husitských válek odehrály dvě význačné bitvy, v nichž husité porazili třetí (u Tachova 1427) a čtvrtou křížovou výpravu (u Domažlic 1431).

Protireformace a novověk

V 16. století došlo k dalšímu růstu královských i poddanských měst, k zásadnímu rozvoji pivovarnictví a v jižních Čechách rybníkářství. Zásluhu na tom měly především vítkovské rody pánů z Hradce a z Rožmberka. Poslední Vítkovec Petr Vok zemřel 6. 11. 1611, vítkovská erbovní pětilistá růže se dodnes dochovala ve znaku řady jihočeských měst i v erbu dnešního Jihočeského kraje.

Nárůst moci měst na úkor panovníka se projevil mimo jiné v tom, že okolo přelomu 15. a 16. století byli z královských a horních měst vypovězeni Židé. Plzeňskou židovskou obec přitom v celých Čechách i na Moravě velikostí předčila jen Praha.

V mezidobí Židé osídlili menší města. Unikátně dochované je zejména ghetto v Kasejovicích, významná centra bychom našli také v Písku, ale i v Jindřichově Hradci, Bechyni nebo Kdyni.

Po bitvě na Bílé hoře došlo stejně jako na zbytku českého území k rekatolizaci země a katolická církev ožila i hospodářsky. Nejbohatšími subjekty Plzeňska se opět staly kláštery v Kladrubech, Plasích a Chotěšově, a to až do jejich zrušení za vlády císaře Josefa II. Významným poutním místem se stal Nepomuk, rodiště oblíbeného „rekatolizačního“ světce Jana Nepomuckého.

Rekatolizaci a příliv německého obyvatelstva a především panstva ovšem i v této oblasti provázelo také vzrůstající sociální napětí. Na severu Plzeňska došlo k neúspěšnému rolnickému povstání roku 1680, známější je ovšem rebelie Chodů v roce 1693, vedená Janem Sladkým Kozinou.

Až po roce 1848 se Židé mohli ve větším měřítku vracet do všech měst. V Plzni se Židovská obec rozrostla až závratným tempem. Stará synagoga brzy přestala obci stačit a celkem narychlo dobudovaná Pomocná nevystačila o moc déle – už koncem 80. let 19. století se začalo se stavbou Velké synagogy pro téměř 3000 lidí, která tehdy byla druhá největší v Evropě, třetí největší na světě a s přehledem největší u nás. Dnes je impozantní stavba v maurském slohu s novorenesančními prvky a dvěma věžemi zpřístupněna po nákladné rekonstrukci jako kulturní sál.