Jižní Morava

Jižní Morava je částí historického území, které je sice úzce spjato s českou státností, ale vždy si udržovalo zvláštní postavení. Na jejím území vznikl první důležitý státní útvar – Velká Morava. I po dobytí Moravy českým knížetem Oldřichem (1031) byla respektována její svébytnost, což se projevilo např. v tom, že tu bylo ustaveno samostatné Moravské markrabství (tedy s vlastním panovníkem) se sídlem v Brně a byl zde moravský zemský sněm, který sídlil především v Brně.

Jižní Morava poutníka okouzlí například nivami Podyjí, bělostnými vrchy Pálavy nebo mnohotvarými prvky Moravského krasu. Region je nejteplejší oblastí České republiky, má mírné kopce a vhodnou půdu k zemědělství, ovocnářství a k pěstování vinné révy.

V této oblasti se přirozeně udržují staré lidové tradice, což je do jisté míry spojeno s tím, že značná část obyvatelstva žije na vesnicích nebo v menších městech.

Události a osobnosti

Jižní Morava je částí historického území, které je sice úzce spjato s českou státností, ale vždy si udržovalo zvláštní postavení. Na jejím území vznikl první důležitý státní útvar – Velká Morava. I po dobytí Moravy českým knížetem Oldřichem (1031) byla respektována její svébytnost, což se projevilo např. v tom, že tu bylo ustaveno samostatné Moravské markrabství (tedy s vlastním panovníkem) se sídlem v Brně a byl zde moravský zemský sněm, který sídlil především v Brně (v počátku ve Znojmě, případně i v Olomouci).

Velkomoravská říše

Velkomoravská říše existovala na přelomu 9. a 10. století na území jižní Moravy a částech Čech, Slovenska a Maďarska. Lze ji považovat za zárodek křesťanského státu na území dnešní střední Evropy.

Za datum založení říše je považován rok 833. Tehdy moravský kníže Mojmír připojil ke svému panství území svého politického soka knížete Pribiny, tedy Nitranské knížectví na jihozápadě dnešního Slovenska. Mojmír se tak stal prvním velkomoravským panovníkem. Na knížecím stolci jej v roce 846 vystřídal jeho synovec Rostislav, již pokřtěný panovník. Rostislav pozval prostřednictvím byzantského císaře Michala III. na své území misionáře, aby tu šířili křesťanství.

Velkomoravská říše byla tvořena především opevněnými slovanskými osadami, tzv. hradišti. Dodnes lze na území Moravy, ale i Slovenska či Maďarska nalézt pozůstatky některých z nich. Jde např. o Mikulčice-Valy, Pohansko, Staré Zámky, Znojmo či Olomouc, ale také o Staré Město u Uherského Hradiště, které bylo obchodním centrem. Někdy je označováno jako Veligrad (Velehrad), tedy „Velké město“ – mocenské středisko Velkomoravské říše. Historici ale o jeho skutečném umístění diskutují, údajně se mohlo rozkládat na mnoha různých místech Moravy.

Středem každého hradiště byla bazilika. V Mikulčicích byly odhaleny základy dvanácti sakrálních staveb. Jednou z nich je i trojlodní bazilika s předsíní a atriem, z níž její rozměry dělají největší dosud odkrytý velkomoravský chrám. Tato lokalita je tedy centrem slovanské církevní architektury ve střední Evropě.

Příchod Cyrila a Metoděje

Na území Velkomoravské říše tak v roce 863 přišli Cyril (vlastním jménem Konstantin; jméno Cyril přijal při svém vstupu do kláštera v Římě nedlouho před svou smrtí) a Metoděj, kteří ve svém učení užívali na rozdíl od latinských východofranských kněží liturgický jazyk srozumitelný Slovanům – staroslověnštinu.

Zároveň vytvořili i písmo, tzv. hlaholici. Nezávislost Velkomoravské říši s vlastní arcidiecézí s moravskopanonským arcibiskupem Metodějem přiznal až v roce 880 papež Jan VIII. V té době již na knížecím stolci seděl Rostislavův synovec Svatopluk.

V roce 885, po smrti Metoděje, jej východofranští biskupové přesvědčili, aby ze země vykázal žáky Cyrila a Metoděje a začal místo staroslověnské liturgie užívat liturgii latinskou. V této době se od Velkomoravské říše začínaly odpoutávat některé kmeny, především české a lužické, a začaly se připojovat k východofranské říši. Právě s touto říší vstoupili Svatoplukovi potomci do válečného konfliktu.

Historie Velkomoravské říše se uzavřela v letech 906–907, kdy válkou oslabenou zemi vyplenily kočovné maďarské kmeny ve službách franské říše.

Inspirace slovanskou tradicí v dalších staletích

Myšlenka slovanské liturgie, ač není svázána s Cyrilem a Metodějem, však z našeho území nikdy nevymizela. Příkladem je Sázavský klášter ve středních Čechách a klášter Emauzy neboli „Na Slovanech“, který založil císař Karel IV. nikoli kvůli věrozvěstům, ale kvůli překladateli Bible do mluvené latiny sv. Jeronýmovi, který žil na přelomu 4. a 5. století a který byl údajně Slovan. Karel IV. chtěl mít v Praze zástupce všech řádů a duchovních tradic a zamýšlel zde vybudovat po Římu druhé duchovní centrum Evropy.

České národní obrození a romantické myšlenky slovanské vzájemnosti sehrály roli v dějinách Pravoslavné církve v Čechách a na Moravě, tak i v začátcích Československé církve (dnes Církev československá husitská – CČSH). Matěj Pavlík, katolický kněz a osobní tajemník poslance a později arcibiskupa A. C. Stojana, neuspěl s návrhy na reformu církve (šlo mimo jiné o bohoslužbu v národní řeči, zrušení povinnosti celibátu atd.), přijal pravoslavné svěcení a přijal jméno Gorazd II., čímž se přihlásil k již dávno zaniklé cyrilometodějské tradici, ke které se však vedle pravoslavných hlásí katolíci, starokatolíci a CČSH.

Počátky své christianizace odvozuje od Velkomoravské říše a odkazu Cyrila a Metoděje také Ruská pravoslavná církev.

Vznik Moravského markrabství

Po zániku Velkomoravské říše území Moravy připadlo českému státu pod vládou Přemyslovců. Kníže Břetislav I. krátce před svou smrtí v roce 1055 Moravu rozdělil na tři údělná knížectví, která svěřil do péče svým synům. Vznikly tak úděly Olomoucký, Brněnský a Znojemský.

Tyto tři úděly byly v roce 1182 sloučeny v Moravské markrabství, které mělo vždy v dějinách určitou politickou a také náboženskou nezávislost s vlastním stavovským sněmem a později i zemským výborem. Hodnost moravského markraběte přes krátké výjimky přetrvala až do vzniku Československa. Od roku 1611 se markrabaty automaticky stávali čeští králové.

Dvě centra Moravy

Mezi jednotlivými částmi markrabství (dřívějšími úděly) vždy panovala jistá rivalita, především mezí Olomoucí a Brnem. Dnešní jihomoravská metropole se stala sídlem markrabat v roce 1349, moravský zemský sněm se ale scházel střídavě v Brně a Olomouci.

Souboje vedla obě města také o církevní moc. Zatímco v Olomouci existovalo biskupství už od počátku 11. století, v Brně jej papež Pius VI. na základě žádosti císařovny Marie Terezie založil až v roce 1777. Tehdy bylo Olomoucké biskupství povýšeno na arcibiskupství.

Brněnská diecéze ve svých počátcích zahrnovala 151 farností v 18 děkanátech, dnes je největší v České republice. Čítá na 451 farností. V diecézi působí 16 mužských a 24 ženských řádů a kongregací, existuje v ní 61 poutních míst, z nichž polovina je zasvěcena Panně Marii. Vzrůst významu Brna oproti Olomouci je dán skutečností, že se Brno na rozdíl od Olomouce za třicetileté války ubránilo švédským vojskům.

Nekatolíci na jižní Moravě do Bílé hory

K programu husitského hnutí se přihlásila i část moravské šlechty. Přesto na straně katolického panovníka Zikmunda Lucemburského stála velká města v čele s Brnem. Moravský zemský sněm v roce 1419 zvolil Zikmunda za moravského markraběte. Zůstal na jeho straně i po prohrané bitvě u Vítkova v roce 1420. Císař se svým moravským spojencům odvděčoval udělováním privilegií, čímž opět mírně posílil jistou autonomii Moravy.

Ačkoliv husitství a utrakvismus Moravu příliš neovlivnily, přesto se moravská autonomie pro nekatolíky zúročila právě v předbělohorském období, kdy vznikají na celé Moravě silná centra novoutrakvistů (luteránů) a Jednoty bratrské (Olomoucko, Brněnsko, Valašsko).

Na jižní Moravu přicházejí také radikální evangelíci – novokřtěnci, tzv. habáni. To byla svérázná protestantská skupina, která se vyznačuje velmi úzkým pospolitým životem (haushaben – mít domov). Jejich původ je v Německu, na jižní Moravu se uchýlili před pronásledováním. Výrazná střediska měli v Mikulově a Dambořicích.

V Čechách by takový náboženský rozvoj možný nebyl. Jednota bratrská má na Moravě silnější pozici také díky na svou dobu velmi vzdělanému ochránci, Karlu st. ze Žerotína (viz box na str. XXX). Díky jeho zdrženlivosti při stavovském povstání pak dolehly politické a náboženské sankce na Moravu o něco později než v Čechách.

Přestože husitství Moravu nezasáhlo tolik jako Čechy, na židovském osídlení se projevilo daleko razantněji než v českých zemích. Měšťané si vymohli souhlas panovníka s vyhnáním Židů z moravských měst oplátkou za podporu měst králi. Po čtyři další století moravští Židé nežili v královských městech, ale na vrchnostenských panstvích.

Moravská rekatolizace

Pobělohorská rekatolizace přišla na Moravu o rok později než do Čech. Protože tu však utrakvismus nebyl tolik rozšířený jako v Čechách, restrikcemi nevzniklo tolik neobsazených far. Pokud byl nekatolický kněz vypuzen, zůstalo místo prázdné. Této situace dovedli velmi dobře využít jezuité, kteří zakládali koleje a kněžské semináře k výchově nových kněží, a tím během rekatolizace nesmírně narostl jejich vliv. Také klášterů přežilo husitské bouře na Moravě více než v Čechách, a proto jim zůstalo silnější postavení.

Nejvýrazněji se rekatolizace dotkla novoutrakvistů a Jednoty bratrské, jejichž centra se nalézala zejména v jihovýchodní části regionu. Dnes to jsou místa evangelických sborů.

Židé na Moravě

Pobyt Židů na území České republiky je doložen již od 10. století. Zprvu sem přicházeli jako obchodníci; někteří jen prošli, někteří se zde usadili. Větší příliv nastal od konce 11. století, když se v západní Evropě shromažďovala křižácká vojska, aby táhla do Svaté země a osvobodila Boží hrob.

Během shromažďování a pak i při jejich přesunu docházelo k tomu, že někteří bojovníci byli nedočkaví a podnikali pogromy na tamní židovské obce. Jejich horlivost přiživovaly pomluvy, které se o Židech šířily snad po celou dobu jejich soužití s nežidovským obyvatelstvem – že otravují studny, znesvěcují hostie, dopouští se rituálních vražd křesťanů. Ovšem k tomu se družily i zištné důvody – beztrestně někoho oloupit, to bylo velké lákadlo. Někteří Židé do Čech a na Moravu uprchli právě po pogromech v Německu a ve Francii.

Na Moravě se Židé začali usazovat v 11. století, a to především v královských městech – v Brně, Znojmě, Olomouci a Jihlavě.

Důležitým momentem pro nárůst židovského obyvatelstva u nás byla privilegia, udělená v roce 1254 králem Přemyslem Otakarem II. ve Statuta Judaeorum, jimiž se postavení Židů výrazně zlepšilo. Bylo řešeno jejich právní postavení, zajišťována náboženská svoboda a přislíbena doslova královská ochrana. Stejně jako při příchodu německých kolonistů tak král chtěl především řešit potřebu kolonizace prázdných území. Vstřícný postoj k Židům projevovali nejen Přemyslovci, ale později třeba i král Jiří z Poděbrad.

Naopak tomu bylo za vlády Habsburků. V roce 1421 se v Rakousku vzedmula proti Židům vlna nenávisti. Mnoho z nich se snažilo zachránit útěkem a část z nich našla nové domovy na jižní Moravě, nedaleko hranic s Rakouskem. Měli zde i podporu svých souvěrců, kteří se tu usadili dříve.

Ovšem habsburské způsoby se prosadily i zde. Za krátké vlády Ladislava Pohrobka, který se stal českým králem v roce 1453, došlo hned následujícího roku k tomu, že vykázal Židy z královských měst, což se týkalo Brna, Olomouce, Uherského Hradiště, Uničova a Znojma. Židovské komunity tehdy byly nuceny přesídlit do měst vlastněných šlechtou.

V roce 1551 vydal Ferdinand I. Habsburský nařízení, že Židé musí být povinně označeni žlutým kolečkem na svém oděvu. Toto ustanovení bylo zavedeno v mnoha evropských zemích již dříve.