11.–12. století

Přemyslovské knížecí Čechy se nevratně stávají součástí křesťanského západu, především díky sílícímu postavení Svaté říše římské, která se označuje za pokračovatelku starověkého Říma. Na západě vrcholí mezi císařem (králi) a papežem (církví) tzv. boj o investituru, tj. o právo dosazovat církevní hodnostáře. Do Čech a na Moravu přicházejí ve stále větší míře nová řeholní hnutí a řády, které společně s německy mluvícím obyvatelstvem kolonizují špatně dostupné pohraničí. Přinášejí s sebou také vzdělanost i nové architektonické slohy (románský a gotický). Středověkou kulturu na křesťanském západě výrazně ovlivní touha po duchovním putování za svatými, které má logické pokračování v éře křižáckých výprav do Palestiny (Svaté země) za osvobození hrobu Ježíše Krista. Toto období je označováno jako vrcholný středověk a končí krizí církve a západního křesťanství.

Čechy a Morava jsou v tuto dobu již plně součástí západního katolického světa, konkrétně Svaté říše římské, což potvrzuje rychlé šíření románského slohu, který v sobě mistrně propojil vlivy byzantské, keltské i barbarské. Na našem území jej šíří zpočátku benediktini, kteří mají jedno ze svých center v klášteře ve francouzském Cluny. V této době začínají na našem území vznikat četné rotundy, baziliky, kláštery, kostely.

V 11. století existoval v českých zemích systém vlastnických kostelů. Kostely byly majetkem toho, na čí půdě byly postaveny, biskup ke jmenování kněze potřeboval souhlas majitele. Duchovní správa byla do jisté míry pánovým soukromým podnikem, z jehož příjmů získával podíl. Tento stav si dala za cíl na přelomu raného a rozvinutého středověku změnit clunijská reforma, která měla za cíl vymanit církev z moci světských vládců. Jednou z cest bylo zakládání mnoha nových klášterů.

Pevnosti svatých

Šíření románského slohu usnadnil vzrůst kultu svatých, podpořený vznikem poutních cest, které křižovaly celou Evropu (ve středověku nejproslulejší – pouť do Říma, pouť sv. Jakuba do Santiaga de Compostela či sv. Martina do Tours). Téměř každé opatství se chtělo stát vyhledávaným poutním místem. Kostely, „domy Boží“, se staly i domem světce, jehož hrob chránily jako pevnost. Do chrámu-pevnosti se uchylovali věřící poutníci pro ochranu před zlým a ďábelským světem. Hrob světce, zpravidla umístěný v apsidě (na východ od hlavního oltáře), dal vzniknout širokým bočním a příčným lodím, aby jej mohlo současně navštívit co nejvíce poutníků. Nedílnou součástí románských kostelů je i sochařská výzdoba, především vstupní portál („zkamenělý obraz“), mozaika a vnitřní pestrá barevná výmalba. Ta měla pro negramotné poutníky informativní, naučnou funkci, neboť zobrazovala životy světců, ale někdy i panovnických rodů, jako např. rotunda sv. Kateřiny ve Znojmě.

Navazujícím nositelem románského slohu je řád francouzských cisterciáků, řídící se řeholí Benedikta z Nursie od r. 1098. Jako reformní benediktinský řád se zpočátku vracel k ideálům chudoby. Jeho příslušníci se soustředili především na kolonizování odlehlých a nehostinných míst, neboť ovládali mnoho řemesel. Dílny a stodoly, kde pracovali bratři laikové, byly předobrazem továren a velkostatků moderní doby, s tím rozdílem, že kovárna či klášterní hospic byly stavěny stejně pečlivě jako kostel, který byl prostý, bez sochařské výzdoby. („K čemu je dobré stavět před oči mnichovi, který má číst a meditovat, tyto směšné nestvůry, krásné ohavnosti? Vždyť je pak zábavnější prohlížet si kameny než číst v rukopisech, trávit dny pozorováním sochařských děl místo úvahami o zákonu Páně.“ - sv. Bernard z Clairvaux)

Cisterciáci přicházejí do Českého království roku 1142, zakládají kláštery (první v Sedlci u Kutné Hory) a především kolonizují odlehlá, zalesněná či bažinatá území. Rozmach řádu je spojen také s rozmachem Čech a Moravy za panování nejmocnějších přemyslovských králů Přemysla Otakara I. a II. Jejich kláštery, např. Plasy, Velehrad, Porta Coeli, Vyšší Brod, Zlatá Koruna či Zbraslav jsou nadlouho synonymem pro kláštery, rozšiřující pomocí kolonizace prosperitu země, řemeslnou zručnost, křesťanskou vzdělanost, hudbu a péči o chudé a nemocné.

Příchod Židů

Prastaré obchodní stezky do Čech a na Moravu přivedly židovské obyvatele, kteří se věnovali především dálkovému obchodu. Usazovali se ve městech, za Přemysla Otakara II. jsou jim uznána určitá práva. V této době je také postavena Staronová synagoga v Praze, která je nejdéle fungující synagogou v Evropě (více v přehledu dějin Židů). Zpočátku snad byli přijímáni v úctě a vážnosti. První křížová výprava, vyhlášená roku 1095 papežem Urbanem II., to však výrazně změnila. Výpravy měly v první řadě dobýt Svatou zemi a získat Jeruzalém s Kristovým hrobem z rukou muslimů. Všechny výpravy se nesly ve znamení hrozícího fiaska a barbarskosti Evropanů v kontrastu s kulturní vyspělostí muslimského světa.

Největší obětí křížových výprav se ovšem nestali muslimové v Palestině, ale Židé v Evropě, jelikož táhnoucí tlupy „svatých rytířů“ s heslem „Bůh to tak chce“ měly zaručenu bezhříšnost při dobývání všeho nekřesťanského. Jeden z pogromů středověku zanechal černou skvrnu i na vládě císaře Karla IV., když roku 1349 propukl pogrom v Norimberku. Křížové výpravy však přinesly do evropské kultury také nové prvky: fenomén rytířských řádů (v Pobaltí dokonce založili svůj stát Livonsko), křížových výprav (které se později vyhlašovaly více proti evropským kacířům), rytířské dvorské kultury, ale také architektury, která získala nové vlivy z východu.

Středověké cesty důvěrně znají osudy mnoha křižáků usilujících vydobýt si Boží přízeň, slávu a bohatství, i rytířů bojujících o přízeň především mladých šlechtičen. Tyto vlivy do českých zemí přinesli i mnozí křižáci v čele s českým králem Vladislavem II., který se třetí křížové výpravy účastnil po boku císaře Fridricha I. Barbarossy. Výraznou postavou 12. století byl pražský děkan Kosmas, který napsal první českou kroniku.