1914–1939

Krvavý konflikt první světové války (1914–18) v Evropě zrychlil vývoj mnoha dějinných trendů. Zánik či přerod starých státních útvarů, vznik národních států, větší svoboda a práva pro člověka, konec všech omezení v náboženství jsou základními kameny moderní společnosti, na kterých staví i dnešní Evropa. Krutý průběh zákopové války byl celospolečenským šokem. Pro kulturu i náboženství to přináší nové impulzy a cesty. Pro české země novou republiku, pro české křesťany i vznik nových církví.

Rozpad rakousko-uherské monarchie, která se stala poraženou mocností první světové války, přinesl 28. října 1918 založení Československé republiky. Čelnými představiteli státu se staly osobnosti, které o založení samostatného Československa dlouhodobě usilovaly: bývalý říšský poslanec Tomáš Garrigue Masaryk, generál francouzské armády Milan Rastislav Štefánik a diplomat Edvard Beneš.

Pro hledání identity nově vznikajícího státu a společnosti jsou významná symbolická jubilea – pětisté výročí upálení Jana Husa, následná jubilea husitské éry a tisícileté jubileum smrti sv. Václava. Všechna jubilea se stala příležitostí interpretovat největší etapy dějin českého národa buď z pozice katolictví, či reformace. Spor mezi historiky byl pojmenován jako „spor o smysl českých dějin“ a v té době nenechal nikoho chladným. Hledání identity národa se promítá i do hledání kořenů a identity českých nekatolických křesťanů, jak napovídají názvy nově vznikajících církví.

Nové církve nového státu

Českobratrská církev evangelická vzniká roku 1918 sloučením evangelických sborů reformovaného a luterského vyznání. To dosud od Tolerančního patentu nebylo možné, ačkoli hlasy volající po spojení zaznívaly opakovaně, např. během revolučních bouří v roce 1848. Svým názvem se ČCE přihlásila k české reformaci a Jednotě bratrské. Spojení dvou hlavních proudů evropské reformace umožnilo především liberálnější ovzduší mezi evangelíky, ve kterém odezněly vzájemné konfesní rozdíly. Následně vzniká také Husova evangelická fakulta bohoslovecká a mnohé charitativní spolky v čele s Českou diakonií. Němečtí evangelíci založili Německou evangelickou církev s hlavním těžištěm v severozápadních Čechách.

ČCE při svém vzniku nabízela spojení i pro další skupiny nekatolických křesťanů, avšak to bylo z různých stran odmítnuto, např. luterské sbory na severní Moravě pokračují ve své činnosti samostatně jako Slezská církev evangelická augšpurského vyznání. Zároveň i nově se rodící Církev československá se rozhodla pro samostatnou existenci. Za jejím vznikem roku 1920 stojí především původní Jednota katolického duchovenstva, ze které vznikl Klub reformních kněží se snahami o reformu církve (mnohé změny později povolil Druhý vatikánský koncil). V čele Jednoty i Klubu byli spisovatelé (Jindřich Šimon Baar) i kněží, především dr. Karel Farský. Avšak když reformisté se svými návrhy u papeže neuspěli, začali pracovat na vzniku nové církve, která byla hybnou silou tzv. přestupového hnutí s heslem „pryč od Říma“ a postupem času se svým zřízením přiblížila protestantismu. Tato církev, která se profilovala jako církev národní, si v roce 1971 přidala přízvisko „husitská“. Už po začátečním formování se od ní s orientací na ryzí pravoslaví oddělil Matěj Pavlík, který se stal prvním biskupem pražské eparchie a přijal jméno Gorazd II. Vědomě tak navázal na cyrilometodějskou tradici.

K české reformační tradici se přihlásila Jednota českobratrská (dříve Svobodná církev reformovaná a později přejmenovaná na Církev bratrskou), obnovená Jednota bratrská (Unitas fratrum) i Bratrská jednota baptistů. Z USA, odkud přicházejí nové protestantské směry, přicházejí i Adventisté sedmého dne a Metodistická církev.

Římské katolictví si po pádu rakouské monarchie snaží najít v českém prostředí nový prostor, čemuž napomáhají i mnozí spisovatelé a intelektuálové: historik Josef Pekař, spisovatelé Jaroslav Durych, Otokar Březina, Josef Florian apod. Významnými osobnostmi mezi biskupy byli František Kordač a Leopold Prečan. Už od poloviny 19. století stoupá zájem o cyrilometodějské dědictví, jehož středem je poutní centrum Velehrad. Ten se stal významným duchovním centrem, kam přijížděly přední osobnosti křesťanské Evropy.

Kostely vznikající během první republiky mají především funkcionalistickou podobu – strohost, geometrickou čistotu tvarů, prostornost, vzdušnost, účelnost. Objevují se v dynamicky se rozvíjejících nových čtvrtích velkých měst (Praha, Brno, Plzeň, Zlín) i v menších českých a moravských městech (Louny, Jablonec n. Nisou). Výjimečně vznikají i duchovní stavby podle kubistických vzorů (Betlémská kaple ČCE na Žižkově a sborový dům a kostel ČCE v Pečkách).