18.–19. století

Po období náboženských konfliktů a válek, při kterých roste mocenská pozice katolické církve (zejm. jezuitského řádu) a panovnického absolutismu, přichází v Evropě věk osvíceného rozumu, uvědomění národní identity, občanství i se snahou o svobodu a rovnost všech lidí. Francouzská revoluce od roku 1789 dává všem panovníkům výstrahu, že je potřeba zlepšovat životy prostých lidí, kteří v nevolnictví mnohdy žijí stále jakoby v éře středověku. S tím přicházejí v mnoha zemích snahy o osvícenské reformy státu, institucí a společnosti, u nás za panování Josefa II. Hlavní silou společností má být vzdělaný, pracovitý a čestný občan.

Rozpuštění osobnosti v mystickém poznání Boha je po dvousetletém „panování“ baroka vystřídáno racionalitou, individuálností, střídmostí klasicismu a osvíceného rozumu – epocha zvaná osvícenství. Toto ovzduší s sebou přinášelo jak odpor k předchozí „jezuitské“ éře, tak i náboženskou toleranci, která si hleděla především ekonomicky silného a vzdělaného obyvatelstva zapojeného do výstavby státu.

Tolerance, tedy strpění

Na českém území také docházelo co chvíli k lidovým bouřím a k žádostem o náboženskou toleranci, často vyprovokovaným vlnami rekatolizačních snah. Proto Josef II. vydal roku 1781 Toleranční patent se záměrem tajné evangelictví vytáhnout na světlo, zařadit do společnosti a moci s ním tak lépe zápasit. Dokument přinášel toleranci k vyznání luterskému, reformovanému, řeckokatolickému a židovskému. Přihlásit se k tradici české reformace možné nebylo kvůli obavám mocnářství z přílišného růstu národního uvědomění.

Se silnou vlnou přihlášek k nekatolickým vyznáním však úřady zpočátku nepočítaly, a tak bylo šíření zprávy o patentu záhy doplňováno mnohými protiopatřeními, která přihlášky v některých regionech (např. jihozápadních Čechách) zastavilo. Ve východních Čechách, na Vysočině, Valašsku a jižní Moravě však vznikají tzv. toleranční sbory se svými kostelíky, farami a školami.

Povolaní faráři mohli pocházet jen z rakouské monarchie, proto známe zajímavé osudy především reformovaných sborů, kam přicházejí faráři z Uher, mnohdy zpočátku bez znalosti češtiny (chudé venkovské obyvatelstvo evangelického vyznání neovládalo cizí řeči). Na druhou stranu mnozí z nich jsou šlechtického původu, a tak dovedou jednat se šlechtou a úřady o povolení zakládat evangelické sbory a budovat kostely.

Součástí josefínských reforem je masivní rušení klášterů, které podle osvícenského pojetí neprovozují pro společnost prospěšné instituce (nemocnice, školy) a věnují se především kontemplaci. Z výnosů rušených klášterů byla ale vybudována důkladná a důmyslná síť katolických farností.

Bylo postaveno asi 1700 nových far, zejména v chudých a odlehlých oblastech, a to tak, aby každá obec s nejméně 700 lidmi měla faru a nikdo neměl do kostela dál než hodinu cesty. Víra a církev se měla stát jedním z nástrojů budování společnosti, neměla být stranou, mimo dění světa. Duchovní již neměli žít v oddělených a státní mocí nekontrolovatelných klášterech, ale především mezi běžným lidem, spravovat farnost a matriky. Tradiční obrázek vesnice s kostelem a farou a pana faráře, prožívajícího všechny radosti i smutky běžných lidí, je především důsledkem právě josefínských reforem.

Vynalézavostí prosluli reformovaní faráři z Uher při obcházení „tolerančních omezení“ o podobě evangelických modliteben (viz příběh vanovických pér) i při vyjednávání s úřady a šlechtou o povolení založit konkrétní sbory. Zrovnoprávnění všech nekatolických konfesí přichází až roku 1861, kdy Protestantský patent prakticky umožní vstoupit do veřejného života nekatolíkům nebo se i poprvé oficiálně označit za občany bez náboženského vyznání.

V architektuře po období klasicismu dochází k romantickému navázání na odkaz starých slohů – románské architektury, gotiky a renesance. Zneklidňující vlna revolucí z roku 1848 přiměje člověka k hledání kořenů, „bezstarostného dětství“ a národního uvědomění společnosti skrze novorománský, novogotický či novorenesanční sloh. Národní probuzení svým dílem podněcují katoličtí (Josef Dobrovský) i evangeličtí (František Palacký) myslitelé.

Na rozjitřené ovzduší doby, které přináší nové myšlenkové směry a společensko-politické systémy, reaguje katolický První vatikánský koncil roku 1870. Na úsilí moderny o autonomii člověka reaguje dvěma dogmaty o možnosti poznání Boha rozumovými prostředky (Dei filius) a o papežském primátu, a tím i neomylnosti (Pastor aeternus). Výsledky koncilu, který musel být přerušen kvůli prusko-francouzské válce, stoupenci moderny pochopili jako reakci proti svému pojetí. Modernisticky smýšlející katolíci zakládají tzv. Starokatolickou církev. Na našem území koncil a následná atmosféra v katolické církvi podnítily vznik místní odnože Pravoslavné církve a později i Československé církve husitské.